Když britští heavymetaloví klasici Saxon vydali před dvěma lety sbírku coververzí „Inspirations“, dal se tento krok považovat za rozmar covidového zoufalství, v němž kapela nemá co dělat a tak si natočila skladby, které ji v začátcích kariéry ovlivnily. Ohlas u fanoušků sklidili spíše rozpačitý a situaci museli zachraňovat vydáním velmi dobrého řadového alba „Carpe Diem“, o němž se však spekulovalo, že bude posledním. Roky ubíhají, zpěvák Biff Byford i bubeník Nigel Glockler oslavili sedmdesátku a kytarista Paul Quinn se rozhodl seknout s aktivním koncertováním, takže jak dlouho tu Saxon ještě mohou být? Pět let? Deset, aby se vyrovnaly letitému standardu The Rolling Stones? To, že kapela nejdůležitější už řekla, je jasná věc, stejně jako legendární postavení alb „Wheels Of Steel“, „Strong Arm Of Law“, „Innocence Is No Excuse“ nebo „Dogs Of War“. Opravňuje ji to ovšem k tomu, že si může dělat, co chce? Částečně ano, staříkům a legendě se nejeden vrtoch odpustí, ale je otázka, zda vydání „More Inspirations“ není skutečně přes čáru. Jestliže se dva roky stará sbírka coververzí dala částečně pochopit a doposlechnout bez větší úhony do konce, s jejím pokračováním je to na pováženou.
Možná Byfordova parta měla při natáčení „More Inspirations“ nejčistší úmysly, důvodem pro natočení sbírky není nic jiného, než si zahrát oblíbené skladby a přiblížit je vlastním fanouškům. Otázka je proč to vůbec vydat. Pro koho? Saxon nejsou už ve formě, kdy by skladbám, které dávno patří ke klenotům rockové historie, mohli dát něco ze své energie (anii jí moc nemají) a nebo je dokonce vylepšit. Situace je horší než tomu bylo u „Inspirations“, nejenže jsou pánové o další dva roky starší, Biffovi to zpívá o kousek hůř a zcela zmizelo i slabé kouzlo prvotního nápadu předělaných věcí. A co je možná nejdůležitější, tentokrát se Saxon nepovedlo poskládat vedle sebe skladby největšího kalibru, jako tomu bylo u „Inspirations“. Pokračování lze brát jen jako možná poslední výstřelek starých mrzoutů, kteří se pocitově chtěli vrátit do dob mládí. Jenže čas se zastavit nedá.
Že Saxon zapátrali hlouběji v minulosti a sáhli i k některým méně známým skladbám, by na škodu nebylo, kdo by chtěl pořád dokola poslouchat pětistou verzi „Paranoid“ nebo „Satisfaction“. Proto docela potěší (když se smíříte s coverovou koncepcí desky) úvodní „We`ve Gotta Get Out Of This Place“ od The Animals, které Saxon dali kus vlastní osobitosti. Dobře také udělali, když sáhli do repertoáru Alice Coopera, z něho vytáhli dnes prakticky zapomenutou „From The Inside“, nebo od ZZ Top zvolili „Chevrolet“, která rovněž nepatří mezi oposlouchané hity. Potud by „More Inspirations“ svůj smysl částečně měla, ale ani v těchto skladbách (ani v ostatních) nelze přehlédnout fakt, že kapela je docela z formy. Biff se párkrát pokusí o vokální akrobacii jako za mladých let (třeba ve „The Faith Healer“ od The Sensational Alex Harvey Band) ale ve vyšších tónech shoří jako papírový čert. Prostě už to tam není...
I když se místy kapela vybičuje ke slušnému výkonu jako v nejlepší dvojici „Detroit Rock City“ od Kiss a „Man On The Silver Mountain“ z dílny Rainbow, znovu je brzdí Biff, zejména v konfrontaci s Diovým originálem zoufale pohoří. A argument, že Diovi bylo v době, kdy tuto věc nazpíval, lehce přes třicet a Biffovi je sedmdesát, neobstojí. Jsou ale skladby, kde se vzepne ke slušnému výkonu, je to především úvodní „We`ve Gotta Get Out Of This Place“ a dvojice britských hardrockových jistot „Razamanaz“ od Nazareth a „Gypsy“ od Uriah Heep. Jestliže první věc Saxon docela oprávněně považují za nejvydařenější položku alba, uriášovská „Gypsy“ je příkladem toho, že točit nové verze podobně kultovních skladeb je zcela zbytečné, a to i od takových klasiků jako jsou Saxon. Ti doslova ignorovali specifickou atmosféru originálu, jeho uhrančivost a podmanivost, a věc jen otrocky přehráli ve formě garážové kapely.
„More Inspirations“ je z těch alb, které kdyby nevznikly, byla by kapela ušetřena náporu kritiky od vlastních fanoušků. Naprosto by stačilo, kdyby v diskografii stála už tak zbytečná „Inspirations“, její pokračování je ještě nesmyslnější než první díl. Autorskými deskami dokáží Saxon své příznivce uspokojit, i když i na nich je jasné, že doba největší slávy je dávno v trapu. Deskami předělaných (ač v originále skvělých) skladeb dokáží tihle Britové své příznivce tak akorát…
|
