Tvrdit, že vše zásadní se u Treat odehrálo v průběhu pouhých dvaceti šesti měsíců, i s ohledem na fakt, jak svěží druhý dech chytla parta kolem zpěváka Roberta Ernlunda a kytaristy Anderse Wikströma v tomto tisíciletí, by bylo hodně zavádějící, ale budeme-li hledat důvod toho, proč mohlo v roce 2010 patřit comebackové album „Coup De Grace“ k netrpělivě očekávaným počinům, najdeme jej v období ohraničeném prvními třemi alby Treat. Debut „Scream And Bite“ kapelu představil ve velmi dobré formě, byť do dokonalosti mu ještě slušný kus chyběl. Dovětkem za první deskou byl odchod bubeníka Matse Dahlberga - který (prý) slyšel trávu růst - vzal si totiž do hlavy, že Robert Ernlund není spokojen s jeho hrou, a aniž by s kýmkoliv cokoliv řešil, sbalil paličky a zmizel. Nahradil jej Leif Sundin, bubeník, který měl jazzové kořeny, Zdál se možná neobvyklou volbou, ale Treat zjevně nemohlo ve fázi živelného rozletu nic zastavit.
Deska „The Pleasure Principle“, kterou kapela představila o rok později, na tom byla kvalitativně u pořádný kus lépe. Není náhodou, že bývá kritikou hodnocena coby nejlepší počin kapely (byť osobně bych si k takovému soudu – minimálně pro polemiku - ponechal raději pootevřená dvířka), na téhle desce do sebe prakticky vše zapadlo narosto ideálně. Po melodickém hard rocku byl všeobecně hlad, scéna byla v rozpuku, pětice kudrnáčů ze Stockholmu sypala na „The Pleasure Principle“ z rukávu jeden hit za druhým a po předchozí opatrnosti nebylo ani památky. Pokud se u debutového alba Treat odkazovali na to, že je nejvýrazněji ovlivnili Def Leppard, u „The Pleasure Principle“ už bych to viděl na silnějším pokukování za moře po partě Jona Bon Joviho.
To se projevilo už u prvního singlu, který Treat z „The Pleasure Principles představili. Perfektně vygradovaná a vzdušná „Ride Me High“ nabídla nejchytlavější refrén, který jednoduše nejde vyhnat z hlavy. I když singl v žebříčcích nepopadl, producent Jean Beauvoir už další důvěru nedostal a pro zbytek alba se kapela spojila s Greggem Winterem, jenž se zapojil i do tvorby řady písní z desky. Podle zařazení mezi singly kapela nejvíc věřila úvodní uvolněné položce „Rev It Up“, která dokonale vtahuje do alba a v níž se naplno projeví, jak důležitou roli v životě Treat hrají klávesy, jež ve „Fallen Angel“ (druhá strana singlu) s úžasně vzdušnými vokály jsou ještě dominantnější. Z Bon Joviho not se zrodil i druhý singl „Waiting Game“ s příjemně plačtivou náladou, v němž bych hledal jeden z jasných vrcholů alba, za kterým přiliš nezaostávala ani klasicky šlapavá „Strike Without Warning“. O tom, že Treat mělli skutečně z čeho vybírat, jasně vypovídají i slzičkový cajdáček „Take My Hand“, či „Caught In The Line Of Fire“ s emotivním začátkem a nabroušeným přechodem do zpěvných refrénových orgií. Snad jen zemitější bonusovka „Steal Yourt Heart Away“ úplně nekoresponduje s celkovou atmosférou a kvalitou alba.
Při pošilhávání po Americe trochu paradoxně působil fakt, že skladbu „Rev It Up“ si v roce následujícm po vydání „The Pleasure Principle“ vypůjčila kapela NewCity Rockers, která s ní slavila úspěch v v žebříčku Billboard Hot 100. Kdo ví, jaký osud by čekal Treat a jejich druhou desku, kdyby jen o pár týdnů později nezbláznili celý svět jejich krajané Europe se svým magnum opus „The Final Countdown“. Takhle nezbývá jen konstatovat, že z velmi silného potenciálu alba kapela nedokázala vytěžit maximum. Což je neskonalá škoda.
|
