To, že během covidové patálie šla kultura systematicky do kolen, je věc známá. Někoho zasáhla míň, někoho víc. K těm, kteří by tohle období asi nejradši vymazali z hlavy i z kalendáře, bude patřit frontman irských folk-blackáčů Cruachan Keith Fay. Ještě než virus zaúřadoval, stihl vydat a zpropagovat závěrečný díl krvavé trilogie „Nine Years Of Blood“, ale v době bezpečnostních uzávěr se mu kapela rozpadla na prvosoučátky a Keith stál před otázkou co dál. „Roky jsem pracoval příliš tvrdě na to, abych Cruachan nechal padnout“, zněla jeho filozofie, v duchu které dal dohromady nový ansámbl (po třinácti letech se v něm objevil Joe Farrel, který si však místo bicích vzal na starost baskytaru) a nový repertoár, a tak se Cruachan v plné síle (to je třeba zdůraznit) úspěšně dožili třicátého výročí svojí existence. A protože pětileté pauzy mezi alby nejsou u Cruachan žádnou novinkou, méně ostražitý pozorovatel by si cesty na okraj propasti a zpět na první pohled všimnout nemusel.
Na druhý, podrobnější, už by i těm nejméně ostražitým, kteří alespoň některá z dosavadních osmi alb kapely mají pod kůží, mělo dojít, že Cruachan nezůstali na „The Living And The Dead“ po poměrně složitém albu „Nine Years Of Blood“ stát na místě. Pochopitelně se drží poblíž irských lidových not a hrubšího, neotesaného výrazu s metalovou agresivitou, ale jsou přístupnější, melodičtější, hravější a větší roli v jejich tvorbě hrají podmanivé housličky. Dvanáct skladeb, u jejichž názvů práskne do očí jednoznačná systematičnost, tvoří hodně pestrou kolekci, jako by si po předchozím svázání koncepční trilogii chtěli Cruachan vychutnat tvůrčí svobodu. A tak vedle sebe mohou stát živá a až rozverná instrumentálka „The Living“ s dominantními houslemi, proměnlivá „The Queen“ s velmi přesným rytmickým frázováním (nejdelší věc na desce, která dokazuje, že Cruachan umí s melodickými motivy pracovat tak obratně, že ani při jejich určité jednoduchosti se nevyčerpají ani při nadstandardní délce skladeb), skromně pojatá „The Hawthorn“ s houpavým motivem píšťalek, řádně zdramatizovaná vyhroceným zpěvem a poměrně hrubou instrumentální pasáží, živočišná „The Ghost“ s až thrashově pojatým silově uštěkaným zpěvem a lekcí z toho, jak vypadá prvotřídní mix folku a blacku, jemně melancholická „The Crow“, v níž housle opět hrají naprosto zásadní roli, melodicky chytlavá „The Children“ s hodně depresivním textem, chaoticky divoká „The Reaper“, či vyhrocená agresivní blackovka „The Dead“. A přitom nemáte pocit, že by některá z poloh byla navíc a že by si s ní Cruachan se ctí neporadili.
Cruachan slaví svoje třicátiny velmi důstojným způsobem. K jejich výročí jim na desce popřála i řada hostů, čímž album získalo ještě pestřejší charakter, míchání metalu a folku jde kapele (jako tradičně] dokonale od ruky, a máte-li rádi drsnější a emotivnější formu lidovkami načichlé tvrdé muziky, nenajde se mnoho kapel, které by bylz lepší volbou, než Cruachan. Inu, je možné dát Fayovi za pravdu, že tvrdá práce, opřená o třicet let zkušeností, skutečně má smysl.
|
