Při prvním pohledu na ústřední motiv obalu čtvrtého alba Treat vás možná napadne, že - ačkoliv měla kapela tendence se při nahrávání alba „Dreamhunter“ ztratit ze Švédska - v srdcích stockholmské pětice nechybí pořádná porce patriotismu. Jenže když pod typickými třemi korunkami objevíte název alba „Organized Crime“, je otázkou, co vlastně chtěli Treat názvem alba naznačit. To, že po hudební stránce kapela netoužila asi po ničem jiném, než konečně po pořádném úspěchu, netřeba pochybovat. Poprvé se prodloužil čas na přípravu, „Organized Crime“ se objevilo „až“ dva a půl roku po předchozí řadovce (předcházela mu trochu nesmyslná výběrová kolekce z alb „The Pleasure Principle“ a „Dreamhunter“). Důležitou se zdála být myšlenka částečně ulevit Andersi Wikströmovi, místo druhého kytaristy po Lillena Liljegrenovi vůbec neobsazovat a místo toho dát prostor hráči na klávesy. Stal se jím Patrick Appelgren, kterému se v Treat zalíbilo natolik, že se na svůj post vrátil i po comebacku v tomto tisíciletí, že by však na svém prvním albu v řadách Treat dostal kdovíjak zásadní prostor, se říct nedá. Druhým nováčkem se stal na základě doporučení Jamieho Bogrera baskytarista Joakim Larsson, byť jeho angažmá nemělo mít kdovíjak dlouhé trvání.
V úvodu alba Treat trochu předběhli dobu. Jako by tušili, jaká past se chystá na melodickou muziku, vstoupili v porovnání s předchozími alby do „Organized Crime“ až nečekaně hutně, důrazně a komplikovaně (komparačním materiálem je skutečně pouze vlastní historie, na radikálnější hudební proměnu byl stále ještě čas), a ačkoliv nerezignovali na svoji typickou melodičnost, pojali ji poněkud z ostra, takže „Ready For The Taking“ je zásluhou nabroušených riffů a vypjatého Ernlundova zpěvu jednou z nejtvrdších věcí prvního období života kapely. V podobném duchu pokračuje i útočnější „Party All Over“ (zase se klukům pod nohy pletou Europe) a „Keep Your Hands To Yourself“ s bluesovým úvodem a nažhaveným kytarovým sólem. V příjemném cajdáčku „Stay Away“ s melancholickou kytarou se začínají Treat rozpomínat na sladší a více lehkonohý formát, na kterém dosud stavěli svoje nejsilnější skladby a začínají z nich padat velmi snadno zapamatovatelné stadionové refrény - rafinovaná bezelstnost, zpěvnost a živé kytarové sólo zdobí skladbu „Conspiracy“, z temnější a šlapavější „Mr. Heartache“ vystříkne další vzletný nápěv, silné finále nabídnou dokonale zapamatovatelné neposedné potenciální hitovky „Fatal Smile“ a „Hunger“ s vláčným riffem a vydařeným klávesovým zdramatizováním. Fakt, že nejsilnější kompozicí je skladba „Get You On The Run“, kterou Treat použili už na debutovém albu, je trochu dvojsečný. Na jedné straně naznačuje to, že „Organized Crime“ jen těžko mohlo překonat předchozí dvě desky (byť s dobrými skladbami Treat nešetří ani na této desce), na straně druhé ukázalo, jak kapela dokázala během čtyř let vyzrát a nasbírat zkušenosti.
Následoval již jednou vyzkoušený kolotoč nesplněných slibů – dominantou plánovaného velkého turné se stal krátký skok do Japonska, z předskakování velkým jménům (ve hře údajně byli Mötley Crüe, Whitesnake, či Poison) nebylo nic, nahrávací smlouva v USA s Derekem Schulmanem (Bon Jovi, Cinderella) se podpisu také nedočkala. Tím, kdo tentokrát neunesl tíhu zklamání byl zpěvák Robert Ernlund, po jehož odchodu se hodně spekulovalo o tom, že to pro Treat musí být definitivní rána. Anders Wikström však boj (ještě) nevzdal.
|
