Rok 1992 a melodický hard rock. Asi není třeba dodávat, v jaké situaci se nacházela hudební scéna, potažmo žánr, kterému se Treat věnovali. Zatímco řada stylových souputníků násilně převlékala kabáty, u Treat sice došlo ke změně, ale tu by klidně bylo možné považovat za přirozený chod věcí. Po odchodu Roberta Ernlunda se k mikrofonu postavil Mats Levén, zpěvák, který během svojí kariéry působil v doomových Candlemass, u kytarového mága Malmsteena, u power metalových At Vance, u epiků Therion, či u Trans-Siberian Orchestra. A byť je z tohoto výčtu zřejmé, že jeho hlasivky jsou velmi pružné a variabilní, přitvrzení a zvážnění (opět se nabízí paralela s Europe), které na eponymním albu muselo dosavadní příznivce kapely pořádně vykrákat za uši, se dalo svést na personální změnu, nikoliv na vítr ze Seattlu. Napomohla tomu i skutečnost, že na většině alba typická melodika má tendence probleskovat, díky čemuž Treat patří ke zlomku kapel, které revoluci na hudební scéně ustáli se ctí, byť se nelze divit tomu, že album „Treat“ bývá označováno za nejslabší v diskografii švédské party. Přičítal bych to však víc stesku po jemné naivitě a lehkosti, spojené s érou Roberta Erndlunda, než obsahu nahrávky, která se jednak pořád dobře poslouchá, jednak je zcela uvěřitelná.
Nicméně už násilný výkřik v úvodu na poměry kapely velmi hrubé, důrazné a nekompromisní „Watch Your Tongue“ s poměrně jedovatým Levénovým projevem jasně mění dosavadní pravidla hry. Treat nezapomněli na chytlavost refrénů, ale tradiční melodika, která v otevíráku vykoukne jen nesměle, se naplno začne projevovat až s písničkářskou pohodou v „Poor Man“, či v živější „Dog Day Comin` Home“, a pak si s ní již Treat lehce pohrávají, přitom ji však balí do staromilsky znějších kláves, či ostřeji riffujících kytar, které můžou probudit vazby na Warrant či Skid Row. V téhle konstelaci není až tak překvapivé, že zastánci staré a nové éry se jen těžko mohou shodnout na nejsilnějších položkách alba. Nejblíž ke shodě by mohlo dojít v citlivé baladě „Learn To Fly“, u níž si možná i ortodoxní Ernlundovi uctívači řeknou, že už jen kvůli této skladbě je dobře, že se alespoň na čas sešly cesty Matse Levéna a Treat. U útočné kousavky „Blood Sweat And Love“, vyřvávačky „Bangin` On Your Door“, či u neotřelé bluesovky „New Religion“, do které kapela zakomponovala i žesťové nástroje, je to zřejmě ani v nejmenším nenapadne, i přes to, že vůbec nejde o špatné položky.
O tom, že snaha vstoupit s Matsem Levénem do agresivnějších vod byla cílená, že ani Treat neměli odvahu se v době vlády Nirvany držet svojí parkety a že vydavatelství prosazovalo drsnější přístup a styl, svědčí bootleg „Muscle In Motion“, který se na světlo světa dostal v demo podobě v příštím roce a o pár let později vyšel i oficiálně. Přijde-li vám přechod od alba „Organized Crime“ k desce „Treat“ přece jen přiliš překotný, tady máte k dispozici spojnici, která sice nezní špatně, příznivcům starých pořádků bude asi vonět víc, ale zároveň odhaluje fakt, že Matsi Levénovi v řadách Treat přece jen daleko víc seděly vyzývavější a nadrzlejší barvy.
Dnes už je zřejmé, že příběh Treat pokračuje asi tím nejlepším způsobem, o kterém se ani fanouškům, ani muzikantům na jaře roku 1993, kdy došlo k rozpadu kapely, nezdálo. Trojice muzikantů, která zažila nejslavnější období Treat, se v první dekádě tohoto století znovu dala dohromady, nechyběl u toho ani klávesista Patrick Appelgren, který nejzářivější dobu kapely jen o fous nestihl, a v podstatě ve velmi konstatním složení a formě Treat vydali další čtyři post-comebacková alba, na nichž trvale nastolují otázku, jak je možné, že takhle silná parta si v devadesátých letech nedokázala podmanit svět.
|
