Byly doby, kdy se na Enter Shikari ukazovalo jako na budoucnost ostrovní tvrdé hudby. Parta ze St. Albans uchopila kdysi prudce expandující metalcore, spojila jej s melancholickým post-hardcorem, alternativním rockem, dubstepem a trance, a výsledkem byl unikátní mix vyváženě tvrdé hudby, která dokázala přilákat mladé publikum a nevadila ani odrostlejším a konzervativnějším posluchačům. To dnes neplatí. Minimálně od alba „The Spark“ se kapela začala kazit, začala čím dál více pošilhávat po úlitbách komerčním směrům, až se původní neurvalost ztrácela. Enter Shikari kopírovali trend, který několik let předtím nastavili Linkin Park, v němž cesta k popu nevedla přes řadu zkratek, ale přímo. Jako kdyby chtěli zahodit všechno, co dokud dokázali a pustili se do popových experimentů, v nichž pozbývají někdejší identitu.
Trend, který byl zcela zřetelný na posledním albu „Nothing Is True & Everything Is Possible“ je zde dotažen na další úroveň. Rocková či metalová složka zmizela v nedohlednu, novinka „A Kiss For The Whole World“ představuje další level úlitby komerčním tlakům. Je mnohem více orientována na taneční složku Enter Shikari, která tvoří základ líbivým melodiím, ovšem takovým, jaké člověk slyšel už tolikrát v různých drobných odměnách, že může britskou čtveřici podezřívat z toho, že nápady na nové album čerpala v některé z hudebních bank. Je to ošklivé obvinění, ale oni si o to Enter Shikari říkají. Kde je dávná živelnost nejlepších desek „Common Dreads“ či „A Flash Flood Of Colour“? Kde je chytrost, kterou ukázali na „The Mindsweep“? Co z kapely zbylo? Smrad z univerzálního popového prefabrikátu?
Zmizela temnota, která zahalovala starou tvorbu kapely. Enter Shikari zní radostně jako Imagine Dragons, rozjuchaně jako puberťáci na diskotéce. Možná tím desce dávají život, ale zabíjí svou pravou podstatu. Vezměte si skladby „(PLS) Set Me On Fire“, „It Hurts“ nebo „Bloodshot“, které kapela považuje za vrcholy alba a zjistíte, jak prázdná může poslední deska Enter Shikari být. Více než na kytarovou práci (když už jsou v kapele dva kytaristi…) se kapela soustřeďuje na práci se studiovými mašinkami, samply a různými aranžérskými vtípky (to je patrné v otřesných „Feed Your Soul“ nebo v „Bloodshot“), což je další důvod, proč mizí dávná agresivita a nasranost, která z nich dělala zajímavou kapelu. Mizí proto i důvod je poslouchat, protože zajímavé melodie, s nimiž Enter Shikari přišli v minulosti, zde prostě nejsou. Nezůstávají skryté ani za producentskými a zvukařskými vymoženostmi. Studnice nápadů vyschla a zbyl jen komerční balast na jedno použití.
Jestliže britský rockový tisk vítal desku s otevřenou náručí a album vystřelilo k vrcholu tamní hitparády, dokládá to stav, v jakém se tamní scéna nachází. Pokrok je samozřejmě nutný, nelze hrát jako v sedmdesátých nebo osmdesátých letech, ale jestli nová deska Enter Shikari má představovat budoucnost rockové hudby, je třeba zamyslet se nad tím, co před pár lety řekl Gene Simmons. Něco o tom, že „rock is dead“…
|
