Joe Perry je z těch muzikantů, který si může dělat, co chce, a vždycky má jistotu, že zvedne vlnu pozornosti. Za padesátiletou kariéru se stal obrovskou legendou, ať už pro to, co dokázal s Aerosmith v sedmdesátých letech, i pro to, že přežil obří nálože drog, které druhého z Toxic Twins, tedy zpěváka Stevena Tylera, skoro dostaly do blázince, a také proto, že na konci osmdesátých nastartoval tak slavný a velký comeback, jemuž se může rovnat jen podobně časovaný návrat Meata Loafa. V minulém století Perry zažil dva vrcholy, které už nikdy nedokáže opakovat, což však neznamená, že by jeho tvorba z post „Get A Grip“ období neměla co říct. Jistě, s Aerosmith vydal i docela průměrné album „Just Push Play“ a zbytečnou kolekci coververzí „Honkin` On Bobo“, ale je dostatečně činný na sólové dráze a pozornost na sebe strhává i v rámci hvězdného projektu Hollywood Vampires.
Když před pěti lety vydal nahrávku „Sweetzerland Manifesto“, ukázalo se to být docela velkou událostí pro dávno odrostlé rockery. Nejlépe pro ty, kteří pamatují dobu, kdy rock n`roll byl mladá a vzrušující hudba. Perry ty časy zažil a byly pro něho natolik inspirativní, že z nich čerpá dodnes. Těžil z nich v dobách Aerosmith, vracel se k nim i na „Sweetzerland Manifesto“ a logicky tak činí i letos. Jeho nová deska je pupeční šňůrou spjata s pět let starou nahrávkou a to nejen názvem a stylem, ale i několika skladbami, které doznaly jistých úprav. Logicky jsou proto „I`ll Do Happiness“, „Aye Aye Aye“, „I Wanna Roll“ a „Won`t Let Me Go“ nejméně zajímavými položkami, ovšem jen proto, že už je měl fanoušek možnost slyšet. Jinak do konceptu „Sweetzerland Manifest MKII“ zapadají skvěle. Stejně jako celou desku je lze charakterizovat jako vyzrálé kompozice z pera muzikanta, který ví, o čem rock n`roll je.
Je znát, že skladby na oba díly „Sweetzerland Manifesto“ vznikaly v prakticky totožném období. Obě alba se skvěle doplňují a odhalují duši muzikanta s obrovským nadhledem, jenž chce posledních pár let, které mu na scéně zbývají, využít beze zbytku. Znovu mu k tomu sekundují parťáci Johnny Depp, zpěváci Robin Zander z Cheap Trick, David Johanson z New York Dolls a nově i předák Extreme Gary Cherone, či bubeník Zack Starr, což není nikdo jiný, než syn slavného exBeatlea Ringo Starra. Je to sestava, s níž nemůže milovník rockového entuziasmu šlápnout vedle. Snoubí se zde skladatelská obratnost a nadhled z prožitých desetiletí s výtečnou instrumentální a pěveckou dovedností, a ač je deska prosta velkých hitů typu „Dream On“, „Crazy“ nebo „Living On The Edge“, dokáže se leckterým albům Aerosmith minimálně vyrovnat.
Styl Bad Boys From Boston je citelný na každém kroku a když Perry vypálí skvělou úvodní dvojici „Fortunate One“ (v níž zpívá Chris Robinson z The Black Crowes) a „Quake“ (s Garym Cheronem), jasně cítíte, jak by dnes měli znít Aerosmith. Jde to i bez Stevena Tylera, za kterého obratně zaskakují kolegové, protože album je znovu hlavně o Perrym, o jeho někdejší posedlosti The Rolling Stones a o žhavých kytarových sólech, v nichž jeho nástroj poznáte mezi tisíci jinými. Je to ale také o jeho hlasu, hlavního pěveckého partu se ujal v syrové bluesovce „Time Will Tell“. Tylerova charismatu sice nedosahuje, ale pro tuto chvíli je jeho největším vítězstvím, že v konkurenci velkých jmen nezapadl. Pro něho je to společně s instrumentálkou „Man With The Golden Arm“ nejhvězdnější chvilka nové desky, i když posluchač méně zainteresovaný bude vrcholy spatřovat hlavně v úvodní dvojici a skvělé, jímavé baladě „Goes His Own Way“. Tyto skladby přece jen, byť o fous, z jinak vyrovnaného konceptu vyčnívají. Ukazují také, že k velké radosti fanoušků Perry skladatelskou studnici ještě zcela nevyčerpal a že má co říct i po sedmdesátce.
„Sweetzerland Manifesto MKII“ je dokladem toho, že to Perrymu hraje (a koneckonců i zpívá) pořád dobře. Je to deska, o níž by se dalo prohlásit, že je nejlepším dílem Aerosmith za posledních pětadvacet let. Kdo by si byl pomyslel, že kytarista, který byl v roce 1984 vyřízený tak, že nevěděl, jestli patří do Aerosmith nebo do kapely Alice Coopera (tento rozdíl se díky Hollywood Vampires už zcela setřel), bude za dalších čtyřicet let pořád ve velké formě a jen kousek za vlastním vrcholem.
|
