Po předloňském albu „Riddles, Ruins and Revelations“ Scott Veland vyhlašoval, že jeho snahou je pokaždé přijít s něčím novým a neokoukaným tak, aby se nikdy neopakoval. Ne, že by se v rámci dosavadních deseti kousků diskografie Sirenie nedala najít mezi jednotlivými deskami jasná spojnice a Veland by mohl být označován za totálního hudebního chameleona, ale pravdou je, že Sirenia nezůstávala zpravidla nikdy stát na místě. Platí to i pro aktuální kousek „1977“, nicméně propojení na minulou desku je tentokrát hodně výrazné – je jím Velandova láska k osmdesátým letům a určité zalíbení v tehdejších disko náladách. Využití samplů a syntezátorů je stále poměrně intenzivní, přesto zní „1977“ velmi přirozeně a k určité melancholii a až gotickým náladám kapely dobře pasuje.
Nelze jinak, než v první řadě velebit Velandův sedm let starý tah, při kterém do kapely přivedl šarmantní zpěvačku z Francie Emmanuelle Zoldan. Té posmutnělá a romantická atmosféra Sirenie dokonale vyhovuje, její měkce smyslný a velmi příjemný hlas má ohromnou hloubku a zajímavé barvy – porovnejte její nadrzlý výraz v dravé „Nomadic“, chytře dávkovanou rozvernost ve skočné „Wintry Heart“, klenutou (oboustrannou) eleganci v nadýchaném dialogu „Fading To The Deepest Black“, či ležérní smyslnost ve výpůjčce od Tanity Tikaram „Twist In My Sobriety“, díky které původní jemné diskotékové obrysy dostávají dravější hrany.
Stejným způsobem je možné vychvalovat Velandovu vytříbenou schopnost vyprojektovat funkční kompromis mezi metalem a diskotékou (bez podbízivé nablýskanosti) , který by mohl být přijatelný pro zastánce obou táborů, i umění nabídnout řadu rozličných nálad bez toho, aby se narušila celková kontinuita nahrávky. Romantika, posílená piánem a smyčcem v úvodní „Deadlight“, drtivě těžký doomový opar v „Oceans Away“, klasická hra na uchroptěné zvíře a neodolatelnou krásku v nejagresivnějším kousku „Delirium“, či proměnlivost pulsující „A Thousand Scars“ s vyhrocenou instrumentální pasáží a působivým křížení ženského hlasu, jsou jasnou ukázku toho, že si Veland už léta zachovává velmi silnou autorskou formu.
Za období, kdy mikrofonu vládne v Sirenii Emanuelle, si kapela v podobě alba „1977“ zapsala do portfolia svou nejtemnější, nejmelancholičtější i nejintimnější položku a přitom neztratila svoji typickou jiskru. Nechtěl bych být soudcem, který by měl rozhodovat o tom, který kousek z diskografie kapely je tím nejzásadnějším, protože „1977“ je další potenciální možností v této nezodpověditelné otázce.
|
