I když doba podobné hudbě vůbec nepřála, lépe řečeno polovina devadesátých let byla nejhorší možnou dobou pro klasické heavymetalové a hardrockové umělce, byl Yngwie Malmsteen na vrcholu. Ne na komerčním, osmdesátá léta byla pryč a vrátit se zpět časem nedokázal ani tento samozvaný génius, ale na uměleckém. V osmdesátých letech ukázal, co v něm je po stránce zručnosti a osobitosti, ačkoliv autorský rukopis ještě leckde pokulhával („O Yngwiem jsem si myslel, že je skvělý kytarista, ale průměrný skladatel,“ řekl tehdy zpěvák Joe Lynn Turner), v devadesátých letech se vypracoval i ve zručného autora, který sice stále těžil z té samé studnice nápadů, ale dokázal je podat velmi zajímavým, pořád ještě neotřelým způsobem. Rovněž se zlepšil coby autor komerčněji laděných hardrockových skladeb, které tvořily protipól instrumentálních eskapád, jež měly nižší potenciál zaujmout než v osmdesátých letech. Našel k sobě rovnocenného parťáka na pěvecký post Michaela Vesceru, skvělý záskok za Mikea Terannu v podobě Shanea Gaalaase a jeho rytmického kolegu s baskytarou Barryho Sparkse, kteří krátce předtím hrávali i s tuzemským kytaristou Milošem Dodo Doležalem.
„Magnum Opus“. Dílo veliké, převeliké. Nejlepší počin všehomíra. Malmsteenovi nebyla skromnost nikdy vlastní a tentokrát to chtěl demonstrativně převést i do názvu alba. „Něco umím a nestydím se za to. Sebevědomí mi nechybí,“ tvrdil vždy kytarista a v polovině devadesátých let mu bylo možné dát za pravdu, protože "Magnum Opus“ (až na poněkud dýchavičnější konec) se řadí do skvělého triumvirátu alb, za která se sice Malmsteenovi mainstreamové zástupy pošklebovaly (v dalším kroku už jej ignorovaly), ovšem on věděl, že se nalézá na vrcholu. „Celý ten grunge, či jak se to jmenuje, je kríátkodobá, neuvěřitelně módní záležitost, která pomine a znovu se všichni vrátí ke gruntu,“ bral si Yngwie v rozhovorech k albu „Magnum Opus“ na paškál hrdiny ze Seattlu, ač móda grunge už po osudovém výstřelu Kurta Cobaina končila. „Bože, to byl vůl. Feťák a mizerný kytarista,“ dodal ještě Malmsteen. On sám byl z úplně jiného těsta než grungeoví hrdinové. Ne z lepšího, ne z horšího, ale prostě z jiného.
„Magnum Opus“ je deska, která do víru grungeové revoluce přilétla z jiné galaxie. Je vysoce tradicionalistická, tím pádem v takové pohnuté době zcela nemoderní, ale je jednou z těch, které v Malmsteenově diskografii přežily zkoušku časem a zní svěže i dnes. Posluchače opět zatahuje do Yngwieho soukromého světa, v němž vládne kytara, kladena na roveň mistrů klasické hudby, jejichž vlivy se jako had proplétají mezi kladivovými riffy a údernou melodikou. Začátek v podobě skladby „Vengeance“ v sobě schovává vše, o čem Malmsteenova tvorba je. Jemná akustická kytara, vyšívající tenké tóny klasicistní hudby se zvrhává do heavymetalového úprku, v němž je prostor pro Vescerův vysoký, řádně pevný hlas, i Yngwieho pekelné sólo. Skladba kontrastuje s následující „No Lost Love“, což je typická hitovka jako vystřižená z období „Odyssey“. Slyšte tyto dvě věci a máte jasno o tom, jaké „Magnum Opus“ je.
Vyčnívá z něho i popmetalová „The Only One“, určená ke stadionové prezentaci, výtečná (typicky malmsteenovská) balada „I`d Die Without You“ a „Cross The Line“, ve které kytarista až nečekaně nasadí velmi vzdušné uvolněné sloky, v nichž nesází na rychlost svých sól, spíše hraje tóny delší a tím pádem i atmosféričtější. Výborně dopadly i obě instrumentálky. „Overture 1622“ hodně dluží klasické hudbě, ovšem její majestátní atmosféra tento nedostatek dokáže plně vyvážit, závěrečná „Amberdawn“ je o něco více jímavějším kouskem, který Malmsteen napsal pro svou manželku, i když se dny jejich společného soužití krátily. Oproti oběma minulým albům jsou citelnější výkyvy mezi vrcholy a mezi skladbami, které se dají považovat za výplň, ač uspokojivě kvalitní. Mezi výraznými skladbami nenadchne „Tomorrow`s Gone“, ani věci z konce desky „Fire In The Sky“ a „Time Will Tell“, plně nedokáže přesvědčit ani rozmáchlá „Voodoo“, i když je typem skladby, kterou nemůžete řadit k vrcholům desky, ale ani mezi zbytečné kompozice.
Ač je „Magnum Opus“ dílem, které odpovídá Malmsteenově vrcholové formě, znamená další konec jedné etapy. Po koncertní šňůře na podporu desky, která se zaměřila hlavně na Japonsko jako na největší Yngwieho odbytiště, nezbyl v sestavě kapely takřka kámen na kameni, věrný zůstal jen klávesista Mats Olaussen. Shane Gaalaas i Bary Sparks se společně vydali vstříc dalšímu hudebnímu dobrodružství, v následujících letech je bylo možné zaznamenat v kapele Yngwieho velkého oblíbence Michaela Schenkera. Ukončena byla i spolupráce se zpěvákem Michaelem Vescerou, což se neobešlo bez menšího dramatu. „Začátek spolupráce s ním byl skvělý, ale postupem času se všechno kazilo a můžu říct, že ten člověk je regulérní zmrd. Během let si totiž vypěstoval svaly i na mozku,“ uzavřel nelichotivým způsobem kooperaci Malmsteen. Zdá se, že jedno smetiště začínalo být obýváno dvěma kohouty a to nikdy nedělá dobrotu.
Vescera je jedním ze zpěváků, s nímž Yngwie v budoucnu už nikdy nespolupracoval. Znovu navázal přátelský vztah se všemi třemi svými vokalisty z osmdesátých let, Jeffem Scottem Sotem, Markem Boalsem a Joem Lynnem Turnerem. Ti zanechali svůj otisk na albu coververzí „Inspiurations“, které vyšlo v roce 1996 a představilo Yngwieho hlavní tvůrčí zdroje Deep Purple, Jimiho Hendrixe, Rainbow, Kansas, Scorpions a Rush. V zásadě se však, stejně jako u nepřeberného množství coverových alb, jednalo o zbytečnou záležitost, která má význam jen v tom, že se na ní podíleli muzikanti z Yngwieho minulosti.
|
