Žila, byla kapela, která si říkala Rhapsody. Nápady, kterými hýřila, košatost muziky, její parádní provedení a ostře nabroušené meče jí zajistily na poli melodického metalu spoustu vítězství a k jejímu odkazu přivedly řadu následovníků. Jenže vstoupit dvakrát do jedné řeky není vůbec jednoduché… Takhle nějak by mohl začínat jakýkoliv článek vždy, když se Winterage, italští krajané těžko dostižitelné party kolem Lucy Turilliho, Alexe Staropoliho a Fabia Lioneho, vytasí s novým albem. Novinka „Nekyia“ je jejich třetím pokusem, a i když jim nelze upřít progres a s ním spojenou rostoucí kvalitu, i tentokrát zůstává jejich vzor nepokořen (a nostalgie v tom nehraje hlavní roli).
Navzdory tomu, že se Winterage zaklínají implementací bombastičtějších a teatrálnějších pocitů, navzdory tomu, že se ohánějí pojmy triumfální, epický, kinematografický, operní. Tyhle výrazy lze k současné podobě Winterage bez uzardění přiřadit. Kapelu lze pochválit i za to, že kompozičně jde nahoru, aranžérsky je poměrně opulentní a nebojí se romantiky ani zuřivosti, přičemž tyto dva elementy hlavně podporují na jedné straně housle (i když i těm umí Gabriele Boschi nasadit hodně jedovatý výraz), na straně druhé velmi akční bicí.
Největší „ale“ zazněla už v prvním odstavci. Winterage jdou příliš striktně po stopách Rhapsody, řada motivů zní víc než povědomě, a není obtížně si představit, že by jste je klidně mohli zaslechnout v repertoáru Rhapsody na přelomu tisíciletí. Ke cti kapely nutno dodat, že instrumentální provedení písní má šmrnc, drive i proklamovanou cinematičnost, takže jim nelze upřít jasnou chytlavost. Tu drží při zemi křikloun Daniele Barbarossa, který do vzletnosti a schopnosti vypointovat skladbu, jakou vládl Fabio Lione, má docela daleko. Přiznávám, že nebýt tohoto mustru, asi bych s vokálním provedením neměl zásadní problém, zejména v poťouchlé „Dark Enchantment“, skočné „Numen“ s výraznou folkovou náladou, či ve velkolepém finále „Metamorphosis, A Macabre Ritual)“, jehož dokonalé vygradování je nejlepším důkazem růstu Winterage.
Tvrdit, že větší osobitost by Winterage prospěla, je asi zbytečné. Kapela se do role důsledného pronásledovatele Rhapsody situuje už na třetí desce, takže lze předpokládat, že přesně tohle je tvář, kterou se chce cíleně prezentovat světu a vymýšlet nějaké úhybné manévry nehodlá. S tímhle vědomím se metalově symfonický pelmel teatrálnosti, dramatu, opery, muzikálu i filmové hudby vstřebává snáz a ve finále není těžké uznat, že Winterage na to jdou docela dobře.
|
