„Vždy děláme věci po svém…“ To je mantra, kterou se frontman Virgin Steele DeFeis zaklíná v souvislosti s novou deskou „The Passion of Dionysus“. Byly doby, kdy toto pravidlo zaslouženě vyneslo Virgin Steele na výsluní, byly doby, kdy je srazilo na naprosté dno. Letos je to sedmnáct let, kdy se DeFeisově partě zásluhou „Visions Of Eden“ podařilo vydat desku, která si naposledy bez mrknutí oka zasloužila respekt a uznání. Pak už to šlo s Virgin Steele dolů vodou a sešup byl dokonán před pěti lety nápadově zcela impotentní a vzhledem ke svému rozsahu neuposlouchatelnou kolekcí „Seven Devils Moonshine“, jejíž základ tvořila tři nová alba v délce téměř čtyř hodin. Hodnocení „The Passion of Dionysus“ se tak může odvíjet od toho, z které strany na DeFeisovu tvorbu budete nahlížet.
Viděno optikou „Seven Devils Moonshine“ lze radostně zahalekat, že Virgin Steele zastavili pád (nutno však zdůraznit, že níž se po minulém kole již asi jít nedalo). Důvodů je hned několik – třetinová stopáž, sem tam povedená melodie, fakt, že David DeFeis zřejmě pochopil, že jeho kdysi jedinečný a osobitý nástroj má svoje limity, které už nepřekoná, takže hlasovou extravagancí zbytečně neplýtvá, a je zjevné, že ho smysl pro dramatičnost ještě úplně neopustil. Tolik pohled optimisty. Pohledem pesimisty skrz alba z přelomu tisíciletí už to zdaleka taková sláva není. Díky DeFeisově zálibě v epických rozsáhlých příbězích, které je třeba zeširoka a do detailu převyprávět, je novinkových osmdesát minut na současnou principálovu formu strašlivě moc. Víc než polovina skladeb se nevejde pod osm minut, a i když se v nich DeFeis snaží o pestrost, naráží neustále na fakt, že se mu ne vždy podaří jednotlivé motivy smysluplně pospojovat. Smysl pro dramatičnost jej neopustil, ale v řadě případů přichází na řadu cimrmanovský prvek očekávání a následně prvek zklamání, v němž chybí nějaká gradace (viz. třeba skvělý nástup ve „Spiritual Warfare", který se postupně rozplyne do ztracena) – paradoxně z toho vychází nejlépe kraťoučká akční „Black Earth & Blood”, v níž není čas na vydechnutí - což je něco, na čem by se daly stavět katedrály a nebo aspoň smysluplně vyprávět historické eposy. Je dobře, že Davidovi stále dělá společnost nerozlučný parťák Edward Pursino, jeho leckdy zbytečně nenápadná kytara je dalším ze záchytných bodů, který by si zasloužil v záplavě klapek víc prostoru. Čím si v současném rozpoložení Virgin Steele zbytečně podkopávají nohy, je produkce. Nemáte-li k dispozici ani zdaleka nejsilnější materiál svojí kariéry, navléci ho do poměrně mdlého a nenápadně ošuntělého kabátu není nejlepší nápad…
Těm, kteří dosud neměli s Virgin Steele nic do činění (jsou vůbec tací?) bych „The Passion of Dionysus“ pro prvotní seznámení s kapelou určitě nedoporučil. Jako sdělení, že David DeFeis ještě není na odpis, je víc než dostačující. A nepokrytě přiznávám, že Davidovi držím palce, aby tohle nebyl jen záchvěv, ale skutečný začátek opětovné cesty vzhůru.
|
