Když se dnes řekne power metal, řada lidí si vybaví spolky Sabaton či Powerwolf, které patří k soudobé evropské enklávě, zaklínající se tímto stylem. Že je řada starých metalistů nebere až tak vážně, za to může zaprvé jejich popularita, která se u některých die hard fanoušků neodpouští, ale také to, že pojem power metal má kořeny úplně jinde a pamětníci si jej nespojují pouze s hurónskými popěvky a siláckými pózami à la Manowar, ale hlavně ve spojení klasického heavy metalu, hrstky progresivních postupů a thrashe. Přesně tam je základ pravého amerického power metalu z první poloviny osmdesátých let. Když budeme hledat kapely, které ho nejlépe reprezentují, narazíme vedle Metal Church, Riot, Vicious Rumors nebo i na Jag Panzer, jednu z těch, která všechno přežila a může školit ostatní, ačkoliv nikdy mezi žánrovou špičku nepatřila.
Kromě toho, že žádná z jejích desek není stylovým milníkem, jim chybělo na počátku kariéry štěstí, protože ve zlatých heavymetalových dobách vydala pouze debut „Ample Destruction“. Ač byl velmi slušným dílem, neměl následovníka, který by kapele pomohl dostat se více dopředu. Rok po vydání Jag Panzer opustil frontman Harry Conklin a s trojicí jeho nástupců to Jag Panzer dotáhli pouze k rozpadu. Ten je dnes zapomenutý, od poloviny devadesátých let Jag Panzer fungují znovu, vydávají desky a v jejich čele znovu už léta stojí Harry Conklin. Na oko je všechno v nejlepším pořádku. Vlak, který mohl z Jag Panzer udělat kultovní kapelu stejného významu jako Metal Church, však kapele dávno ujel. Dnes mohou Jag Panzer vydávat lepší desky než Metal Church (to se v novém tisícletí několikrát stalo), ale nikdy nemohou stavět na tak silné historii a na stylových monolitech.
Přestože comeback v devadesátých letech rozjížděli Jag Panzer trochu ztuha, alba z nového tisíciletí si vydobyla své místo a kapela se s nimi definitivně vrátila na metalovou mapu. Pokud budeme hledat nejlepší díla této etapy, narazíme na výtečnou desku „Thane To The Throne“ z roku 2000, jejího nástupce „Mechanized Warfare“, či na mladší nahrávku „The Scourge Of The Light“. Novinka „The Hallowed“ k nim úplně patřit nebude. Kolem roku 2000 byli Jag Panzer vysoce energickou kapelou, ve které byla euforie ze znovuobjeveného společného hraní, z comebacku, který se povedl. To už vyprchalo a proto novější desky konkurovat nemohou. „The Hallowed“ trochu sžírá rutinní přístup, který se při takovém množství alb, které Jag Panzer mají na kontě, nutně musí projevovat a tak trochu vysávat kapele potřebnou energii.
Jsou tu dobré skladby, ovšem nepřekvapivé. Jsou tu postupy lahodící uchu, ovšem takové, které už člověk někdy slyšet. „The Hallowed“ je deska, kterou si skalní fanoušek zařadí do poličky, ale pokud si bude chtít pustit něco od Jag Panzer, pravděpodobně sáhne po jiném albu. Na druhou stranu se dá říct, že několik skladeb z alba přežije a v koncertním repertoáru mohou být vítaným osvěžením vedle starých jistot. Bez pochyb to bude natlakovaná „Prey“, v jejímž srci vybuchuje skandovaný refrén, jenž svou funkci plní vrchovatě. K nejlepšímu se řadí i zpěvná „Onward We Toil“, hvězdná chvilka pro kytaristu Mark Briodyho, což je po Conklinově boku další pamětník starých časů. Vrchol alba přijde s jeho finišem, kam Jag Panzer (jak je jejich občasným zvykem) nasazují epickou věc „Last Rites“, v níž podnikají výlety do jiných stylových koutů, ať už je to starý hard rock po vzoru Rainbow či názvuky folk metalu. A že taková pestrost kapele sluší, na to vemte jed…
Zklamání se nekoná, překvapení rovněž ne. Jag Panzer mají své jisté a to si udržují i na „The Hallowed“. Desku natočili pro své fanoušky, s tím, že na hledání nových dávno rezignovali. Dělají to, co se od kapely jejich věku očekává a nutno říct, že to dělají s přehledem starých mazáků. Jen mladického entuziasmu (logicky) ubývá.
|
