Druhá polovina osmdesátek byla pro thrash metal zlatým obdobím. Hudebníci z největších kapel zažívali slávu, o které se jim nikdy předtím ani nesnilo. Vejrostci s mlíkem na bradě se museli popasovat s dospěláckými výzvami, jako byly nástrahy vydávajících firem nebo hospodaření s větším množstvím peněz, a ne všichni to dokázali se ctí. Většina z nich propadla chlastu, drogám a divokým pijáckým večírkům, které se táhly třeba i celé týdny. Když byl proto někdo vyhozen z kapely kvůli alkoholu, můžeme si být jistí, že nešlo jenom o náladový výstřelek či spiklenectví ostatních. Muselo jít o skutečnou a brutální závislost. Své by o tom mohl vyprávět Dave Mustaine, a hořkou pilulku od svých spoluhráčů svého času spolknul i Paul Baloff, původní zpěvák amerických Exodus.
Přestože Paul nazpíval s kalifornskými pionýry pouze debutové album "Bonded by Blood", hodně fanoušků jej bude s ksichtem kapely navždy spojovat. Tak silný byl jeho pěvecký výkon a celkové charisma. Naneštěstí se jako velmi silná projevila i jeho vášeň k návykovým látkám, pročež musel být v roce 1986 z Exodus odejit. Zajímavé jsou v tomto ohledu reakce Garyho Holta, který v některých pozdějších rozhovorech vyjadřuje lítost nad tímto rozhodnutím. Jedním dechem ale dodává, že do Exodus kvůli (či díky?) tomu nastoupil jiný zpěvák, který přispěl k proslulosti kapely úplně stejným dílem.
Steve Souza (pamětihodná přezdívka "Zetro" přišla na svět o něco později), hlasový kříženec mezi Bobbym Ellsworthem z Overkill a Udo Dirkschneiderem, byl známý pro své působení ve formaci Legacy (později Testament). A protože v thrashové komunitě oblasti Bay Area o sobě všichni víceméně věděli, Souzova cesta do nové kapely nebyla věcí složitého hledání. Steve dal jednoduše Exodus přednost před svojí bývalou partou, které ale ještě předtím férově dohodil indiána Chucka Billyho. Souzův vstup do sestavy nicméně jisté napětí způsobil, neboť Paul Baloff byl z Exodus vylit až v průběhu nahrávání druhého alba (byť na úplném počátku), a rodící se fanouškovské jádro žádnou změnu podobného ražení opravdu nečekalo. Souza většinu z nich brzy přesvědčil o svých kvalitách, někteří se s touto událostí ale nikdy nesmířili.
Zápis s titulem "Pleasures of the Flesh" se na pulty obchodů dostal 7. října roku 1987. Vydání desky předcházelo téměř dvouleté zkoušení nového materiálu a posléze snímání v kalifornském studiu Alpha-Omega. A je celkem smutné, jak je tento název pro dané album symbolický. Zvuk se začínajícím producentům Marcovi Senasacovi a Sylvii Massy úplně nepovedl a druhou studiovku Exodus navždy poznamenal svojí plochou, chtělo by se napsat anti-metalovou subtilností. Kytary pidlají jako dětská kudlička a zbytek nástrojů na tom není o moc líp. Což je problém, uvážíme-li, jak moc je hra Kaliforňanů založena právě na riffovém základu a kytarové ostrosti, která je zase přímo úměrně závislá na dobrém a kvalitním zvuku.
Skladatelsky si ale autoři, tedy především Gary Holt a od počátku aktivní Steve Souza, nijak zvlášť nepohoršili. Album je typickým produktem druhé poloviny osmdesátých let, kdy moc špatných thrashmetalových nahrávek nevznikalo. Všichni se vezli na euforické vlně, která kompoziční osnovy zahrnovala neutuchajícími tvůrčími gejzíry. Samozřejmostí bylo neusnutí na vavřínech a přirozené rozvíjení skladatelských témat, což je zajímavé při porovnání s dnešními trendy, které jsou spíše opačné. Kalifornská pětice např. do své urputné thrashové hry vpustila zase o něco umělečtější a techničtější hudební proudy, jež naplno potvrdily talent a správné naladění všech zúčastněných.
Začátek alba překvapí mluveným slovem, o které se údajně postaral jakýsi bezdomovec Tom Skid, jehož si hudebníci stáhli z kalifornských ulic. Jde o neobvyklý, ale hlavně zbytečný vstup, který jenom oddaluje příchod toho, na co všichni čekají. Tedy agresivní thrashmetalový masakr. Toho se nám na druhém zápisu Exodus dostane, i když v o něco menší míře, nežli tomu bylo v případě debutu nebo některých následujících studiovek. Po slušném startu ve formě songů "Deranged" a "´Til Death Do Us Part" (s tímto názvem by mohl Paul Balhoff právem polemizovat), které nabízejí dostatek líbivých riffů i vnitřního hudebního napětí, přijde řada na stopu "Parasite". V ní zazní příjemně zubatý kytarový motiv, poté neméně povedená thrashová sekačka a melodické sólo, přičemž je zde patrná inspirace u spřátelených Testament. Skladba se dále vyznačuje umanutou rytmikou (na albu i v budoucnosti Exodus vůbec hojně protežovanou), jejímž účelem je pravděpodobné ubití ctěného posluchačstva do bezvědomí a následného otupeného souhlasu ke všemu, co nám kapela předá k podpisu. Ať je to jak chce, většinou to zabírá.
"Brain Dead" úspěšně využívá taktiku vícehlasů a ďábelsky hravých riffů. Titul "Faster than You´ll Ever Live to Be" slibuje svižnou nálož, což je kapelou poctivě splněno. Šestistrunné plochy ve spojitosti s pištivými sólovými výpady zabírají a nový zpěvák potvrzuje, že je mužem na svém místě, i když to pravé hrdelní představení mělo přijít až o něco později. Titulní položka znamená nejdelší - bezmála osmiminutovou - skladbu v dosavadní historii kapely. Tyto časově velkorysé kompozice jsou autorskou výzvou, se kterou si americká parta dokáže víceméně poradit, na druhou stranu zůstává realitou, že v podobném žánru by mělo jít o zcela ojedinělé záležitosti, což Exodus ani zdaleka nedodržují. K udržení pozornosti je nezbytná atraktivní členitá stavba a množství nápadů. V tomto případě dochází na zvuky pralesa, rock´n´rollové pasáže, vícehlasnou aktivitu nebo orientem načichlé vyhrávky. Je to dobré, nikoli však strhující.
Celkem zábavná neoklasická mezihra "30 seconds" má ve skutečnosti sekund čtyřicet, poté přijde čas na track "Seeds of Hate", do kterého nás vítá Tom Hunting se svojí neodolatelnou bicí pozvánkou. Souza do skladby vnese protahované fráze (že by opětovná inspirace u Testament?), a to v melodickém vokálním podání. O jeho typický harshový štěkot ale nepřijdeme, stejně tak o divoké sólo nebo nervózně vyzývavý riff. V "Chemi-Kill" prokáže americký kvintet smysl pro hravou notovou kompozici, závěrečný políček "Choose Your Weapon" pak nabídne speedmetalový vichr, připomínající povedené debutové kousky.
Druhý zářez Exodus není špatným hudebním počinem, přesto je dodnes přijímán s určitými rozpaky. Vyjma bezduchého obalu za to může o něco snížená kvalitativní laťka, která se nesetkala s očekáváním, jež vyvolal příjemně neurvalý debut. Vše pak dovršil zvuk, který z potenciálně šťavnatého hudebního sousta udělal vysušenou metalovou pečínku. Kdo ale chtěl nad touto kapelou začít lámat hůl, měl být už brzy vyveden ze svého krajního omylu...
|
