Recenzi na předešlý zápis Edy Falášiho jsem končil pochvalnými slovy, ale také obavou, že podruhé už by louhování typických postupů Angry vyjít nemuselo. Ono podruhé nastalo 23. srpna letošního roku, kdy brazilský zpěvák se svými
compañeros zveřejnil nové album "Eldorado". A přestože i na něm dochází k opětovné produkci již několikrát slyšeného, výsledkem rozhodně není dílo, které by se dalo jakkoli odsoudit nebo odbýt nízkým číslem.
Každou chvíli si budeme připadat, že posloucháme variaci na rané počiny Angry. Neoklasicko-speedové sekvence, progresivní kytarové vrtule, etnické prvky, vokální průduchy ponechávající prostor pro velkolepá sborová vyústění, případně komplexně oslavný orchestrální náboj, to vše jsou atributy známé ať už z alb nejslavnější powermetalové party z Jižní Ameriky, tak z minulé Falaschiho řadovky. Tato kompoziční umanutost se ale stává výhodou, jelikož ji není možné považovat za něco strnulého či jenom bezduše převzatého. Hudebníci naopak umí ověřené postupy oživit natolik atraktivním způsobem, že se pro někoho může Falaschiho sólová tvorba stát chytlavější, nežli cokoli od adorované Angry.
Už jenom to, co na albu předvádějí sóloví kytaristé, bude obdivuhodné v jakékoli hudební etapě. Poslechněte si jejich práci v úvodním kousku "Señores del mar (Wield the Sword") a budete mít jasno. Bleskurychlé a prstolomné šestistrunné orgie podložené kosmickým speed metalem, ve kterých se zračí asi miliardy blyštivých hvězdonot, dohromady tvořících skvostné melodické soustavy. Takových ploch je přitom na albu tolik, že se dost možná jedná o nejspeedovější (kvalitní!) dílo za posledních bůhvíkolik let.
Na hodinové ploše nahrávky se stejně tak najde dostatek prostoru pro náladotvorné a baladické momenty. I ty jsou povedené a vhodně prokládají svištivé rytmy, zamrzí pouze sekvence, které jsou doslovně vyňaté z jiných písní (týká se zejména refrénu skladby "Empty Shell"). Další drobná výtka směřuje k desetiminutové titulce, která svoji stopáž natahuje vlivem méně zábavných motivů. Jinak ale k Edyho družině musí mířit jenom slova chvály. "Tenochtitlán", "Reign of Bones", "Wings of Light", to všechno je čistokrevná symfo-powermetalová rozkoš. Brazilcům to zkrátka vyšlo i napodruhé, a již není důvod si myslet, že by tomu mělo být příště jinak.
|
