Tato recenze se mi nebude psát úplně lehce. Derdian řadím k primárně srdečním záležitostem, a pokud bych měl někdy sestavit svůj powermetalový TOP 10, italští melodici by v něm určitě nechyběli. Veškerá přízeň je přitom spjata s jedním jménem - Marco Garau. Klávesista a jeden z hlavních autorů jihoevropské kapely. Právě on stojí za kvantem pamětihodných melodií a skvostných hudebních motivů, ke kterým se vracím s takřka psí věrnosti. Jenže Marco v únoru z Derdian odešel a kapela tím okamžitě ztratila punc výjimečnosti.
A to nikoli z nějakého subjektivního principu, ale z čistě obsahového hlediska. Je sice znát, že muziku skládali zkušení muzikanti a několik momentů nové desky je možné posoudit jako kvalitní autorství. Chybí tomu ovšem ony jemnohmotné kompoziční nuance, které Derdian vyčleňovaly z nejširší konkurence a jež byl kapele schopen dodat jen a pouze Marco. Druhé a třetí album ze série "Nová Éra" jsou toho největším důkazem (mistrovské písně ale najdeme i na každé z následujících studiovek), a je proto s podivem, že se novinka honosí pořadovým číslem "IV.", přestože už nevznikala s Markovou podporou. Tedy původně tomu tak bylo, jenže během procesu se mezi členy rozlila zlá krev, a situace došla tak daleko, že byly přehrány všechny klávesové party, a do playlistu se dostala pouze jediná skladba, na níž se Garau podílel jako spoluautor.
S ohledem na tyto skutečnosti je zajímavé, že zbývající tvůrci Derdian kladli důraz na zachování power/progové diverzity a nepřiklonili se pouze ke komplikovanější žánrové poloze, kterou v poslední době protežoval zejména kytarista Enrico Pistolese a dost možná i zpěvák Ivan Giannini, jenž svým založením nepatří mezi příznivce symfonického poweru. Jinými slovy, Italové si jsou vědomi odkazu, který v jejich kapele zanechal Marco Garau a dobře vědí, že fanoušci by jim výraznější odklon od žánrové podstaty neodpustili. Pravděpodobně i z toho důvodu zůstal zachován styl zvukové produkce, jenž kapela umanutě propaguje od alba "Limbo". A právě to byla chyba: hrubozrnně přebasovaný sound rozhodně nelze považovat za chytré strategické řešení a je s podivem, že to ještě nikomu nedošlo, nemluvě o akustickém splývání posledních čtyř řadovek. Tato šance na změnu byla promarněna i na nové desce.
Mezi povedené písně patří úvodní kombo "The Grin of Revenge" a "The Evil Messiah", které nabídne dospělou powermetalovou stavbu s velmi dobrým Gianniniho zpěvem jako bonusem. Kladný dojem zanechají kousky "Dorian" a "Black Typhoon", a to zejména díky chytlavým a zrychleným chorusům (na druhém z nich se podílel Marco Garau). Pětiminutovka "Derdian" svému jménu ostudu neudělá (dojde i ke kýžené sólové hravosti), stejně tak závěrečná pianovo / akustická pohodovka "Astar Will Come Back". Jen málokdy se stane, že skladba zanechá spíše negativní dojmy, kdy se není příliš za co chytit ("Face to Face", částečně baladická "All is Lost").
Derdian zůstávají dobrou kapelou, o tom není pochyb. Může se dokonce stát, že modifikovaný hudební styl, v němž nedochází ke vnášení melodramatických nebo výrazných sentimentálních motivů, bude pro někoho přitažlivější. Pro mě osobně ale Derdian ztratili auru výjimečnosti. Na novém albu nefiguruje jediná píseň, ke které bych se měl tendenci vracet. Není to ovšem důvod ke smutku. Na scéně totiž existuje vedlejší Markův projekt Magic Opera, v němž italský autor nabízí vše, po čem srdce fanouška původních Derdian kdy toužilo.
|
