Dnešní světová situace, kdy se všechno noří do chaosu a kola dějin pohánějí šílenci s neuskutečnitelnými megalomanskými plány, ochotni zvrhlým choutkám obětovat zdraví a životy jiných, je jako stvořená pro novou desku irských Primordial. Jejich alba vždycky tak trochu zněla jako soundtrack ke konci světa, kapela uměla krásně skloubit typicky bathoryovský black či pagan metal s folk metalem a klasickým heavíkem, čímž dala metalové scéně několik dobrých a osobitých kusů. Když překonala původní neotesanost z devadesátých let, ukázala v novém miléniu, že ambice stát se vůdčí partou extrémně metalového undergroundu nejsou malé a už vůbec ne nedosažitelné. „The Gathering Wilderness“, „To The Nameless Dead“ či „Exile Amongst The Ruins“ jsou signifikantními díly, která ukazovala, že kapela, když už nerostla, tak byla uvelebena ve vysoce kvalitní škatulce.
Totéž se očekávalo i od novinky „How It Ends“, vydané po dlouhých pěti letech. Což o to, formálně je deska dokonalá, stejně jako každé předchozí album Primordial. Stylově je ukotvena přesně tam, kde ji fanoušci chtějí mít a její atmosféra je zase hustá jako mlha u rybníka Brčálníku, tedy taková, že by se dala krájet. Přesto stavy, které poslech díla provázejí, mají k euforii daleko. Možná za to může jakýsi pocit nastavované kaše po minulých hodech s „Exile Amongst The Ruins“, možná je na vině znovu více než hodinu dlouhá stopáž, kterou Primordial tentokrát nejsou schopni naplnit až po okraj silnými kompozicemi, jak bylo zvykem u předchozích alb. Možná je to také tím, že se kapela zacyklila a předvádí pouze rutinní výkon., který sice zasytí, ale o labužnických orgiích nemůže být ani řeč.
Přesto začátek alba je hodný jména irských vlkodlaků, úvodní titulka „How It Ends“ a „Ploughs To Rust, Swords To Dust“ jedou v nejlepších intencích, v nichž kapele nechybí žádný ze zásadních aspektů, včetně temné atmosféry, která je ještě více tíživější, než kdy předtím. Že by za to mohl stokrát proklamovaný konec? Zajímavě zní i velice svižná, možná až trochu venomovská (je nutné brát toto tvrzení s nadsázkou) „We Shall Not Serve“, ve které se zpěvák Alan Averill čili A. A. Nemtheanga pouští do málo slyšených vysokých a vypjatých poloh, přičemž hudba při dlouhých hypnotických pasážích jako kdyby chtěla sklouznout do deathmetalového bahna. Vítaným osvěžením po tomto nepřístupném kusu je krátká instrumentálka „Traidisiúnta“, v níž Primordial mohou ukázat své zalíbení v Nové vlně britského heavy metalu, kytarová sóla jako kdyby chtěla opsat někdejší práci Iron Maiden.
Jenže zde to končí. Poté, jako kdyby Primorial překročili bludný kruh. „Pilgrimage To The World`s End“ i přes variabilní Averillův projev, v němž hlas rozpíná do mohutného chóru, vykazuje prvky únavy a opotřebení. Že to není jen chvilková indispozice je jasné u naprosto bezradné „Call To Cernunnos“, kterou válcuje dokola se opakující riff, což je při soustředěném poslechu ubíjející. Na podobný model vsadila i „All Against All“, která zachřestí bathoryovsky blackmetalovým řetězem, ovšem v druhé polovině se zvrhne do jakéhosi podivného stavu, který kdysi slušel My Dying Bride (pamatujete na slavnou „The Cry Of Mankind“?), ale v podání Primordial působnost pozbývá. Ve finále, zejména s majestátní „Victory Has 1000 Fathers, Defeat Is An Orphans“, jako kdyby kapela chtěla zvednout hlavu, ale posluchač, ubit předchozími unylými kompozicemi, věnuje dílu už pozornost sotva poloviční.
Primordial letos zcela nepřesvědčili. Není třeba bít na poplach, v zásadě špatnou desku nenatočili ani tentokrát, ale do někdejších kvalit jim cosi chybí. Snad nepřístupnost a temnota bude na příštím albu prozářena aspoň chvilkovými záblesky větší pestrosti. Je třeba věřit, že bude líp.
|
