„Když hraju sám, měl bych dělat odlišné věci než Savatage, je to tak vůči nim férovější,“ bylo zaklínadlo, kterým Chris Caffery v souvislosti se sólovou tvorbou odrážel ustavičné připomínky toho, že by vazbu na kapelu, se kterou byl (i přes to, že podíl na činnosti Trans-Siberian Orchestra pro něj byl viditelnější) nejčastěji spojován, mohl přece jen o něco víc zdůraznit. Zatímco na prvních dvou albech bylo v tomto směru možné vyzobávat jen drobečky (a na pocitově nejdivočejším a experimentálnějším kousku „Pins And Needles“ snad ani to ne), stačil jediný rok k tomu, aby Chris trochu ubral ze svého přesvědčení a s novou nahrávkou „House Of Insanity“ dal poměrně jasně najevo, v jakém hnízdě se kdysi formovala jeho hudební osobitost.
Fakt, že mu v tom částečně pomohl i Zack Stevens, nebyl až tak zásadní, byť jejich spolupráce ve skladbě „Solitaire“, která na „House Of Insanity“ mohla udělat příznivcům Savatage největší radost, byla velmi jiskřivá a snad jen agresivně kousavá kytara šla lehce za hranu dávných společných postupů. Podstatnější byla skutečnost, že Chris do řady skladeb pustil o něco víc melodičnosti a přístupnosti, byť z nekompromisního syrového heavy metalu příliš často neuhnul, a když tak jen proto, aby se představil ve velmi zajímavých polohách – ve zklidněné „Madonně“ sympaticky bezprostřední laskavostí, ve „Winter In Hamburg“ s civilním písničkářstvím, akustickou kytarou a hravostí ve skromně chytlavém proplétání hlasů, či otřením se o reggae v závěrečné výpůjčce „Get Up, Stand Up!“ od Boba Marleyho.
Chris nezůstal nic dlužen ani těm, kteří čekali na nervně jedovaté šlehy – titulní „House Of Insanity“ dělá díky psycho úvodu i celkovému pojetí čest svému jménu, v „I Won`t Know“ zaboduje hysterický zpěv, v úvodní „Seasons Change“ posluchače úspěšně drtí repetitivní motiv v závěru skladby, jedna z nejhouževnatějších položek v sólové Cafferyho kariéře „Big Brother“ s komplikovanou kytarou působí na první poslech strašně těžkopádně, ale i z tohoto stavu se Chris naprosto spolehlivě vyriffuje. Snad proto, že nejtypičtějším kořením, které si člověk s Chrisem spojí na první dobrou, je agresivní melodičnost, patří zemitá „No Matter What“ s jiskřivou kytarovou hrou a „chytlavým“ refrénem, proměnlivá „Back`s To The Wall“ s přitažlivě halekacím nápěvem, či „Shame“ s krásně zlou kytarou a k zemi přitlačenými vokály k nejsilnější položkám alba.
Těžko říct, jestli přiblížení se k náladám Savatage byl záměr nebo jen vystoupila na povrch Chrisova přirozenost. K tomu, aby dostatečně zachytil jejich podstatu (a nebo podstatu Trans-Siberian Orchestra) by však zjevně potřeboval asistenci Paula O´Neila či Jona Olivy. To se neděje, a tak může nahrávka (a vlastně celá sólová diskografie) plně odrážet Cafferyho osobitost. V případě „House Of Insanity“ se tak děje v dosud nejvyklidněnější poloze a nejpřístupnějším způsobem z dosavadní Cafferyho sólové diskografie. Skvělá kytara, svérázný zpěv, vydařené skladby, strhující pestrá nálada = výborná deska, která se tradičně vyhýbá podprahové líbivosti.
|
