Když se podíváme na autorské kredity klasických alb Judas Priest, v nichž se takřka výhradně objevují jména Roba Halforda, Glenna Tiptona a K.K. Downinga, nemůže být pochyb o tom, že současné Downingovo působiště, trochu nešťastně pojmenované K.K.`s Priest, není žádný revival, jak tvrdí škarohlídové, ale legitimní pokračování práce, která započala už před padesáti lety. Za tu dobu se Judas Priest vyvinuli v metalový klenot, který alespoň v minulém století odmítal přešlapovat na místě a vytvořil řadu stěžejních alb. Downing u všeho byl. Jeho kytarový styl definoval zvuk kapely stejně jako Halfordův místy až nelidský ječák, takže odsudky za to, že K.K. kopíruje Judas Priest nejsou na místě. Styl, kterým se prezentuje v K.K.`s Priest, není odnikud ukradený, je to jeho podpis, pěkně metaforicky v metalové řeči vypálený pekelně žhavou pečetí. Za to jej odsuzovat nelze a debut pod novou značkou „Sermons Of The Sinner“ nebyl špatnou deskou. S klasikami „Screaming For Vengeance“, „Defenders Of The Faith“ či „Painkiller“ se mohl rovnat jen stěží, ale s řadou dalších desek Judas Priest soutěžit mohl s přehledem.
Downingovi pomohlo i angažmá zpěváka Tima Rippera Owense, člověka, který v devadesátých letech nahradil Roba Halforda, takže je s pupeční šňůrou Judas Priest také trochu spojen a jehož fanoušci přijali za svého. Ripper sice postrádal charisma a osobitost Halforda, ovšem jeho hlas dokázal lámat skály a dnes je (hlavně díky věku) energičtější než Halford. Opětovné spojení Downingovy kytary a Ripperova hlasu udělalo ze „Sermons Of The Sinner“ výborné album, které kdyby vyšlo po hlavičkou Judas Priest, dávalo by zapomenout na vcelku nešťastné Ripperovo působení u této legendy a na obě alba, jak zbytečně ultratvrdou a nemelodickou „Jugulator“ ,tak na slabou „Demolition“. „Sermons Of The Sinner“ byl nejsilnější judasovský materiál, který byl Ripperovi předložen a on mu dal šťávu a energii sobě vlastní. Prakticky totožný případ je novinkový „The Sinner Rides Again“, v zásadě dvojče předchozí desky.
„The Sinner Rides Again“ je ukázkou nejjudasovštější tvorby. Materiálem, který zapadá přesně mezi alba „Painkiller“ a „Jugulator“, z první si bere ocelové melodie (ač nejsou tak geniálně vystavěné) a tah na bránu, z druhé tvrdý zvuk a temnou atmosféru. Ta je tím jediným, co lze „The Sinner Rides Again“ vyčítat, protože pouze o ní Downingova tvorba nikdy nebyla. Toto negativum přebíjejí velmi dobré skladby, které v názvech a textech někdy až zbytečně ukazují do judasovské minulosti, ale hudebně představují jednu z nejlepších ukázek klasického heavy metalu pro letošní rok. Pro Downinga jsou znovu signifikantní prací, ukázkou toho, jak svébytným a výjimečným kytaristou vždy byl. A Ripper? Ten podává strhující výkon a je znát, že z balastu mnoha projektů, jichž se po odchodu z Judas Priest zúčastnil, znovu po Downingově boku vyrostl do výšky.
Kapela do alba vtrhne s velkou vervou a „Sons Of The Sentinel“ nastoluje, co se bude odehrávat v dalších minutách. Downingova kytara zní pekelně tvrdě a ačkoliv vyšívá melodická sóla, určující jsou zejména riffy. Oba hlavní tahouni dávají desce spád a Ripper v refrénu „Strike Of The Viper“ a „One More Shot At Glory“ napíná své hlasivky takřka k prasknutí. Na tradičnější strunu, v níž se ozývá klasický heavy metal osmdesátých let, zahraje kapela v „Hymn 66“, aby modernější přístup demonstrovala v titulní „The Sinner Rides Again“. Jako doušek čisté vody, jako paprsek slunce mezi neprodyšnými mraky působí „Keeper Of The Graves“, ve kterém konečně ke slovu přijdou i klidnější tempa. Je to jako velké, epické finále, vrchol desky, především proto, že následující dvě věci až nepochopitelně shazují vysoce posazenou kvalitativní laťku a působí (zejména „Pledge Your Souls“) jako nastavovaná kaše.
Od této desky žádný progres nečekejte, ale pokud jste si oblíbili album minulé, spokojenost bude docela silná. Ti, kteří na Downinga útočili po vydání „Sermons Of The Sinner“, budou mít možnost spustit svůj hnojomet i nyní, protože Ken je starý pes a ten své zvyky měnit nebude.
|
