Nadšenci do neofolku již Ďyvinu ze Slezska jistě znají, ať už díky předchozímu EP „Počva“, anebo z živých vystoupení v rámci různých (novo)pohanských akcí. V létě Ďyvina přišla s debutovou dlouhotrvající nahrávkou pojmenovanou „Duše“, kterou vložila do ručně vyráběného dřevěného obalu. Ústřední postava Vít Přibyla (ex-Pilgrim) inklinuje k „co můžu, udělám si sám“, a přestože se na debutu objevuje velký počet pomocníků, za většinou nahraného materiálu stojí on. Připomeňme si, že (stejně jako tomu jest na poslední desce Jednoho kmene) převážná většina lyrických linek se píše v tzv. mezislovanštině (medžuslovjanštině). Tento jazyk vzniká uměle na základě srovnávací metody všech slovanských jazyků a měl by být srozumitelný pro všechny slovanské národy.
Ač se Vitus za novopohana nepovažuje, úvodní „Vzyvanje“ je velmi autentické a posluchače spolehlivě přenese na hony daleko od starostí všedního života někam do lůna přírody, do zrovna probíhajícího rituálu prováděného skupinou lidí, kteří vzývají své bohy a promlouvají k přírodě. Cestu k srdci posluchačově si bezproblémově razí i velmi příjemně citově zabarvený „Jezděc“, který se dramaticky rozmáchne a vyvine se v silně emocionální parádu. Za zmínku určitě stojí bohatý vokální rejstřík v písni „V Maskah“, ten pojmul tři generace zpívajících osob (od dětí až po Vítovu babičku), a také nevšední zakončení, jež připomíná robustní filmový soundtrack. Naproti tomu mužsko-ženský duet v zemité a křehké „Nevolja“ působí velmi skromně, pokorně a možná až roztomile. S několika skladbami coby akustickými verzemi se dalo setkat ještě před vydáním „Duše“ a v akustické sérii okouzlila svou intenzivní melancholií – načerpanou z norské přírody – píseň „Vrane Krila“, prostá od ženského hlasu a dalších přídavků. Pouze Vitusův hlas a staré rodinné piano fungovalo – obzvláště ve výborném závěrečném vygradování, v němž Vitus svým hlasivkám dovolil roztáhnout křídla a ty jeho hlas vynesly vysoko nad horizont – efektivněji a celá skladba působila v porovnání s finální sestrou cílevědoměji. Škoda, že se panenská verze na „Duše“ nedostala.
Perfektně se pod kůži zařezávající šamansky laděnou a do wardrunovska směřovanou „Molitvu", naopak na slovanské nálady orientovanou „Lovec a vòlk“, introvertní „Počvu“, libující si v melancholickém rozpoložení a česky vyprávěný „Vlčí mák“ netřeba představovat, poněvadž se na dlouhotrvající album „Duše“ dostaly (s nově nahranými bubny a pár dodělávkami) z velice povedeného EP „Počva“. To znamená, že znalcům ípíčka se dostává nového materiálu poněkud méně než těm kapelou dosud nepolíbeným.
Ďyvina si hraje s emocemi, napojuje se na přírodu a ve spojení s ní se důkladně vyžívá v melancholických rozpoloženích. Velká škála využitých nástrojů (niněra, harfy, gudok, flétny, piano, kytara a další) necílí úplně tak na technickou vytříbenost a na krkolomné složitosti, nýbrž na emocionalitu a na různorodé vnitřní i skupinové prožitky spojené s hudbou a s přírodou. Vzhledem k tomu, že téměř polovina skladeb pochází ze čtyři roky starého ípíčka, menší porce nového materiálu může zamrzet. To však nemění nic na tom, že Ďyvina vydala povedené debutové album, na které může být náležitě hrdá.
|
