V roce 1992 byl death metal na svém vrcholu, komerčně i kompozičně. Žánrové spolky, které v té době vydaly album, měly téměř jistý úspěch. Pakliže šlo o zavedenou kapelu, mohlo jít dokonce o kasovní trhák. Přesně to vytušili hudebníci z Obituary, a tak - vědomi si svých schopností a rostoucí popularity - začali po vedení labelu Roadrunner požadovat změnu původní smlouvy. S tím tehdejší šéf Cees Wessels nejprve bohorovně souhlasil, jenže když kapele přišlo první vyúčtování, čísla byla úplně stejná...
Přestože se třetí deska "The End Complete" prodávala více než skvěle, téměř rok se s danou situací Floriďanům nepodařilo hnout, až se Trevor Peres šmprajcnul a pohrozil Wesselsovi ultimativním konstatováním, že Obituary už pro jeho firmu nenapíšou ani notu. Za čtyři týdny na účty hudebníků přistál slušný obnos peněz, k úplné satisfakci ale nikdy nedošlo (Roadrunner naopak ještě po dvaceti letech ždímal z fanoušků prachy vydáváním kompilací, a to bez vyplácení jakýchkoli tantiém).
Určitou útěchou byla pro muzikanty skutečnost, že americký label věnoval důkladnou pozornost propagaci a marketingu. Vydaná energie se v případě Obituary bohatě vyplatila - mimořádně atraktivní obal třetí desky "The End Complete" lákal deathové fanoušky jako lampa noční můru. Bylo to jednak díky art-worku Andrease Marschalla, jednak díky blyštivě vytuněnému logu, které chtěl mít na triku skoro každý. Nejlepší na celé situaci bylo, že se pod strhujícím obalem ukrývala neméně povedená muzika. Třetí zápis Obituary, na kterém se opět zásadně podílel navrátilec Allen West, platí dodnes za jeden z nejlepších příspěvků nejen samotné kapely, ale deathmetalového žánru jako takového.
Co funguje, není třeba měnit, a tak se i tentokrát floridský kvintet vydal do studia Morrisound a jako producenta potřetí najal Scotta Burnse. Ten se vybičoval k nejlepšímu výkonu a album zaopatřil opravdu důstojným zvukem. Samotná muzika se držela v mantinelech nastavených předešlým dílem "Cause of Death", lepší sound jí ale zaručil výhodnější pozici. Šablona valivě pomalých temp, která dříve nebo později přejdou do rytmické vybíjené, byla navíc okysličena koncentrovanějším skladatelstvím, které zůstává vtahující po celou hrací dobu (ačkoli v úplném závěru už je to trochu na hraně).
Na albu jako vždy vyniká chorobně sténající Tardy, zbytek kapely mu ale tentokrát tvoří rovnocennou partii. West s Peresem vytahují z kapsy obdivuhodné technické riffy, jednou napřímeně agresivní, jindy "intelektuálně" hloubavé. Doomové zpomalení ve formě těžkých nánosových kytar působí takřka neúnosně ("In the End of Life"), jindy se v propojení umanutosti s lehkou hravostí blýskne čirá umělecká genialita (závěr titulky "The End Complete"). Cena za umělecký přínos ovšem náleží bicmenovi. Jakoby Donald Tardy věděl, že si na předešlých dvou zápisech největší kus slávy urval jeho brácha, napjal veškerou energii k tomu, aby mu nekoukal jenom na upocená záda (i když prakticky je k tomu odsouzen navždy). Donaldova práce je strhující v oblasti horních i dolních končetin, zejména dvoukopákové krupobití působí zcela neodolatelně (viz skladby "Sickness" nebo "Corrosive"). Výtečně dopadlo hašteření bicích a kytar (titulní kousek), atmosférické bloumání ("Back to One"), postupné přitápění měnící se v šílenou gradaci ("Sickness"), případně monumentální plochy, které si usurpují velkorysý prostor ke svému vyjádření ("Killing Time").
Třetí fošny Obituary se celosvětově prodaly stovky tisíc kusů, což jsou na death metal naprosto rekordní čísla. Kapela stvořila první videoklip, přičichla si k mainstreamu (film Airheads), rozjela koncertní šňůry po domovině i Evropě a užívala si obdiv, kterým ji fandové po právu zahrnovali. Alespoň do té doby, než veškerou hudební historii - v čele s tou metalovou - přepsal styl zvaný grunge.
|
