Od vydání debutu „Transcending The Blue And Drifting Into Rebirth“ španělských symfoniků Rainover letos uplynulo deset let. Jásat nad tím, že se jednalo o velmi vydařený vstup na scénu bylo trošku zavádějící, neb testosteronová část Rainover už za sebou měla téměř jednu dekádu fungování pod visačkou Remembrances (v rámci tohoto spolku stihli vydat jedno album), nicméně angažování zpěvačky Andrey Casanovy šlo považovat za zcela nový start, takže fakt, že si svojí prvotinou Rainover řekli o slušnou pozornost, nešel přehlédnout.
A pak přišlo dlouhé čekání na pokračování. O druhém albu kapely se začalo mluvit v tak vzdáleném čase, že si už ani nepamatuji, kdy zvěsti o druhém albu Rainover zazněly poprvé (odhadl bych to asi na čtyři roky). Kdo si počká, ten se dočká a z letopočtů vydání dosavadních alb Remembrances (2006) a Rainover (2013) je zjevné, že španělská pětice nikam nespěchá. Jenže rozvláčnost jako by se z kalendáře přenesla i do hlav a rukou členů kapely, a tak novinka „Nox“ nejvíce ztrácí jednak tehdy, když dojde na skladby v poměrně klidném tempu (není jich málo), jednak v rámci občasných poměrně ospalých nápadů.
To, že tomuto rozpoložení Rainover docela důvěřují, prozradí už úvodní „Lobo“. Poklidné vybrnkávání, těžkopádné, jednotvárné tempo, líná melodie a refrén postavený na „vlčím“ motivu (zdráhám se napsat vytí, neb Andrein hlas ani přes poměrně vlezlý a-ú-ú motiv, u nějž lze paradoxně konstatovat, že se jedná o jeden z nejsnáz zapamatovatelných motivů, neztrácí určitou přitažlivost) i kytarové sólo zní poměrně opatrně. Oč přitažlivěji zní, když do skladeb Rainover pronikne život – „A Constant Table“ s houpavě tanečním motivem, romantickým nádechem a výraznějším riffem (který opět sklouzne k určité jednotvárnosti) a podobně laděná „Aether“ celkem úspěšně vzdorují uniformitě, do níž se kapela propadá, ospalou „Lumina Omnia“ ale probere k životu až agresivní chropot Anderse Jacobssena (Draconian). Je trochu paradoxní, že nejvíc emocí si Rainover schovali do napínavé a pulsující „E-motionless“, že přece jen nezapomněli psát dramatičtější věci odhalí temnější „The Shadowmen“, či vyhrocenější Vertigo“.
Fakt, že deska po vlažném začátku postupně narůstá do krásy a zajímavosti plně zapadá do celkového obrazu kapely – nikam nespěchat, nechat všechno postupně zapadnout na svoje místo v až nechtěné snaze vzbudit dojem, že si fanoušek musí nejlepší plody skutečně zasloužit a „vyčekat“. Je to trochu zvláštní taktika a dramaturgie, která v konečném součtu vede k tomu, že Rainover koukají deset let staré prvotině zlehka na záda.
|
