„Frustrace a obavy, které jsme denně dusili, se přetavily do skladeb a zvuků nové desky. Všechny triumfy nad vážnými překážkami vytvořily raketové palivo, které pohánělo naši nejvíce propojenou, nejagresivnější desku."
Když retro, tak uvěřitelné. Abyste fakt cítili, jak byla studená válka studená, abyste v reálu nadávali nad politickým rozhodnutím, které nepustilo americké sportovce na olympiádu do Moskvy, abyste mohli cítili smutek při pohřbu Charlieho Chaplina, abyste jásali nad Panenkovou kulišáckou penaltou, abyste slavili s Elánem jejich Zlaté slavíky a aby vám cestou z obstarožního kina při debatě o důvtipu Nicka Cartera a praktičnosti komisaře Ledviny zněl v hlavě motiv „...princi můj maličký spi…“ Americká čtveřice Starbenders to umí. Když s nadhledem vypustí hlášku o tom, že zpěvačka Kimi Shelter je sladké dítě, které měli mít Johnny Thunders a Joan Jett, vychované s dokonalým vzděláním na základní škole Blondie, Def Leppard High, Bowie College a doktorátem z Siouxie Sioux University v Fuck All Y`all, můžete jim to klidně věřit. A i když úvodní citace může trochu zavánět tím, že v jejich aktuální formě nebude mít lehkost, vtip a příjemná nadrzlost až tak velké místo, je tomu přesně naopak – jsou to pilíře, na nichž pevně stojí album „Take Back The Night“.
Úvodní pasáž otvíráku „Game“ na plné pecky zavoní osmdesátkami, dá vyniknout příjemně nakřáplému a sladce drzému a příjemně nakřáplému vokálu Kimi, nekomplikované melodii a halekací pasáži (Starbenders ji charakterizují jako bojový pokřik pro utlačované smolaře), dokonale a přirozeně vyladěné pro dav pod pódiem. Skákačka „Sex“, poháněná pisklavým samplem, valivě neposedná a přitom elegantně ležérní „Body Talk“, která člověka spolehlivě rozvrtí a podstrčí myšlenku, že Starbenders museli glam a punk nasávat v mateřské mléce (byť punkový drive není hlavním hnacím ústrojím), jeden na podobně chytlavé vlně, byť na rozjásanou náladu se příliš spoléhat nedá - jak naznačuje název toxické „We`re Not OK“, v téhle skladbě můžete nejinntenzivněji hledat v úvodu avizovanou frustraci.
Pak si Starbenders vyberou pocitově slabší chvilku – „Cherry Wine“ a „Seven White Horses“ jsou dokladem toho, že písničkářská uvolněnost kapele neškodí, ale ubírá jí o hlavní kouzlo, nicméně oddech netrvá dlouho. Z náladově velmi soudržné druhé poloviny alba (ještě štěstí, že se Starbenders drží velmi rozumné délky skladeb a své nikterak složité motivy zbytečně dlouho neprotahují) vykoukne rytmicky výrazná a starým gotickým rockem načichlá „Midnight“ s úžasně chytlavou melodií, a výpůjčka „Poison“ od Alice Coopera, která plně zachovává původní duch originálu, ale přitom z něj (a je to hlavně Kimina zásluha) vykukuje nezaměnitelná tvář a jednoduchost Starbenders.
Glam rock? Punk rock? Gotický rock? Starbenders! Lehce neotesané, příjemně syrové album s povedenými melodiemi, silnou atmosférou a ne zrovna prosluněnými zajímavými texty. A v konečném součtu z toho leze ohromně zábavná muzika.
|
