„Tento týden přináším od doktorů dobré zprávy, snímky vypadají v pořádku. Vážně se mi vždy nesmírně uleví a neberu to jako samozřejmost, když se to dozvím, to mi věřte...“
Tohle je asi nejdůležitější zpráva, která předcházela vydání třetího sólového alba Ronnieho Atkinse, jehož nezaměnitelný hlas byl dlouhá léta hlavním poznávacím znamením Pretty Maids a následně i Nordic Union. V posledních třech letech se Ronnie vrhnul (doslova a do písmene) na sólovou kariéru, byť hlavní důvod, který jej k realizaci sólové prvotiny postrčil, vůbec nebyl optimistický. Jak se z úvodní citace zdá, černé zprávy o zdravotním stavu nejsou na programu dne a Ronnie se může plně věnovat tomu, co mu jde tak skvěle od ruky a od úst – zpěvu a tvorbě muziky.
Stejně jako minule Ronnieho hlavním pomocníkem se stal Chris Laney, který kromě podílu na autorství skladeb, hraní na kytaru a klávesy desku produkoval, o zvukový kabát se postaral Jacob Hansen – a pravidlo, že vítězný tým se nemění, přináší velmi sladké a šťavnaté ovoce. Jestliže Ronnie avizoval, že album bude o něco víc heavy než deska minulá, neboť skladby byly napsány na kytaru, je to po minulém trochu usedlejším a hloubavějším albu povzbudivá zpráva, obzvlášť proto, že z tradiční melodiky Ronnie neuhnul ani o ždibíček, i proto, že tentokrát z jeho skladeb sálá velmi optimistická aura, a v neposlední řadě i proto, že album „Trinity“ je příjemně pestřejší, byť z obvyklých Atkinsových mantinelů nijak neutíká.
Ronnieho sólová tvorba měla hlavní průsečík s domovskými Pretty Maids hlavně v Atkinsově hlasu, neboť toto spojení je naprosto signifikantní, nicméně chtělo to trochu fantazie představit si, že by se skladby ze sólových desek objevily v repertoáru dánské party. Úvodní titulka s živočišnou energií, výbornou melodií a houpavě chytlavým refrénem, či následná pohodovka „Ode To A Madman“ sice v této linii pokračují, ale představivosti je potřeba stále menší množství. A v tom bych hledal asi největší důkaz toho, že se Ronnie momentálně nachází ve velmi dobrém rozpoložení. Vybírat z velmi silné kolekce nejchutnější momenty je velmi příjemná záležitost – každá ze skladeb je velmi přesvědčivá a trefuje se do různých posluchačových nálad – emotivní, laskavá, nenápadně oslnivá a skvěle vygradovaná „Soul Divine“ hraje na zasněnější notu, z dramatičtější a přitom stoprocentně přístupné „Raining Fire“ s temnými sbory spolehlivě mrazí, „Shine“ představuje Atkinse jako elegantního zralého rockového písničkáře. A tomu všemu vévodí hlas hlavního hrdiny, který je v parádní formě, i sólová kytara věrného parťáka Laneyho, jež dokáže obratnými sóly už tak jiskřivé skladby posunout ještě o kousek výš.
„Je to zatraceně dobré melodické hardrockové album. Z konečného výsledku mám velkou radost,“ glosoval Ronnie Atkins své čerstvé dílo. Do posledního písmenka tohle vyjádření podepisuji, cítím to úplně stejně!
|
