Sloganem hitovky z osmdesátých let od Modusu „Karty sú už rozdané“ by se dalo nové album metalové královny Dorotky s patetickým názvem „Conqueress - Forever Strong and Proud“ charakterizovat nejsnáz. Časy z druhé poloviny devadesátých let, kdy měla Doro potřebu experimentovat (a riskovat), jsou dávno pryč, zpěvačka přesně ví co chce, co se od ní čeká a kde je její místo, tak se toho drží. Podstatné je, že u toho většinu času neztrácí jiskru, a i když jí se staromilským a osobitým pojetím heavy metalu k nalákání mladších ročníků nejspíš nepomůže ani spolupráce se zpěvákem německých rockerů Broilers Sammym Amarou, starší a pokročilé, kteří její hlas mají rádi už z působení v živočišných Warlock, sázka na jistotu zklamat nemůže.
Teoreticky největším tahákem by se mohla stát výpůjčka od Judas Priest „Living After Midnight“, nejen kvůli božskému spojení s Robem Halfordem, ale i kvůli velmi pozitivnímu výrazu a krásně klišovité definici pojmu heavy metal. Škoda, že je to místo, u něhož se nemůžu zbavit dojmu, že nahrávání alba v různých studiích nebyl úplně nejlepší nápad. Nicméně svým charakterem i tato skladba plně zapadá do obvyklého Dorotčina schématu, procházejícího od hymnicky epických skladeb (dominuje úvodní „Children Of The Dawn“ s chytlavým riffem a výborným chorálem), přes přímočaře nabroušené vypalovačky (šikovně proměnlivá kompozice„All For You“ a živelně naléhavá „Time For Justice“ jsou jasné tutovky), klišovitě průhledné odrhovačky (halekačka „Lean Mean Rock Machine“, či gotikou načichlá „Bond Unending“ s hostujícím Amarou se poměrně rychle opotřebují, ale na koncertech budou fungovat), přes dojemné balady, u nichž si nejsnáz řeknete, že to je poloha, kterou už Doro nemá kam posunout (v němčině zpívaná a smyčci oslazená „Fels In Der Brandung“ je toho nejlepším důkazem), až po spojení těchto elementů, svědčícím o autorské obratnosti (vezměte „I Will Prevail“, která přes hodně kousavý riff sklouzne do odrhovačkové vokální linky, aby se z ní posléze vyklubala nejtvrdší věc alba). Tohle všechno je Doro, která zjevně nemá potřebu uhýbat z navyklých vzorců. Nejblíž k tomu má vydařená coververze od Bonnie Tyler „Total Eclipse Of The Heart“, v níž Doro v příjemně uvolněné poloze opět doplnil Rob Halford.
Je dobře, že na světě jsou věci, které mají řád a na něž se můžete spolehnout. Vůbec nepochybuju o tom, že přesně takhle porcovaný koktejl obvyklých nálad chtěla Doro namíchat, poslechnete-li si i bonusovou část alba, zjistíte, že Doro má v zásobě skladby, které by mohly základní část desky posunout kvalitativně výš, nicméně našly své místo jen na přídavku (minimálně plíživě jedovaté a dobře vygradované „Heart In Pain“ a šlapavé „Horns Up High“ by to na albu hodně slušelo). Na dohled už je březnové datum, v němž se naplní čtvrtá dekáda od okamžiku, kdy bylo možné na oficiálně vydaném nosiči poprvé slyšet Dorotčin zpěv. Fakt, že takovou dobu strávila nezaměnitelná zpěvačka na pódiu bez většího přerušení a ve stále dobré formě. si zaslouží uznání. A skutečnost, že její třináctá sólová deska (byť celkem snadno odhadnutelná) nenese stopy únavy ani opotřebování a v celkové diskografii určitě nezapadne, tenhle stav spolehlivě podtrhuje.
|
