Ač je to s podivem, King Kobra stále fungují a stále v jejich čele stojí dnes už sedmasedmdesátiletý legendární bubeník Carmine Appice, který před šedesáti lety hrával s rockovými průkopníky Vanilla Fudge. King Kobra byli v první polovině osmdesátých let jeho cestou k heavy metalu a i když se kapela nikdy nestala bestsellerem (ani na poli megapopulárního glam metalu), je nutné uznat, že alba „Ready To Strike“ a jemnější „Thrill Of A Lifetime“ byla minimálně po zručnostní stránce velmi dobrými díly, které zapadly do koloritu doby. Když kapelu opustil zpěvák Mark Free (o pár let později se z něj stala zpěvačka Marcie Free), šla kariéra King Kobra pomalu k ledu. Nástupce Johnny Edwards (později Foreigner) sice odvedl dobrou práci, ale třetí album bylo o něco slabší.
O to větší překvapení bylo, že se King Kobra na scéně objevili v roce 2010 znovu skoro v původní sestavě, jen post zpěváka zastával Paul Shortino, zakladatel podobně orientovaných Rough Cutt a epizodní člen Quiet Riot. Výsledkem byla dvě obstojná alba, která nedosáhla kvality počinů z osmdesátých let, ale udržela jméno King Kobra v povědomí a dala fanouškům důvod navštívit koncerty kapely. Jenže brzy po vydání druhé comebackové desky opustil kapelu kytarista Mark Sweda a vše se zadrhlo. Zmizel i druhý kytarista David Michael-Phillips a zbylá trojice stála před rozhodnutím, jestli všechno nezabalit. Jenže měla hotový nový materiál, který vznikal hlavně během covidových let a zahodit jej jí přišlo líto. Do hry vstoupil Carlos Cavazo, člověk, který v roce 1983 zažil fenomenální úspěch alba „Metal Health“ od Quiet Riot, kterým začala úspěšná éra glam metalu a dlouhá léta byl také nástupcem zesnulého Robbina Crosbyho v Ratt. Spolu s ním do kapely přišel i Rowan Robertson, trochu záhadný kytarista, jenž jako sedmnáctiletý natočil s Ronniem Jamesem Diem album „Lock Up The Wolves“. Oba mají ohromné zkušenosti a jsou to muzikanti jako hrom.
Jenže co naplat, když mají na „We Are Warriors“ k dispozici jen průměrný materiál, který jako kdyby měl definovat, do jak slepé uličky se hard rock dostal. O nějakých inovacích nemůže být řeč, to by po King Kobra snad ani nikdo nechtěl, ale ztráta energie, která kapelu na aktuálním albu postihla, je slyšitelná. King Kobra se s ní vyrovnávají hůř než souputníci Dokken a místy se jejich snažení podobá trochu smutnému pohledu na datum, které mají pánové v občankách. I když instrumentálně je vše v pořádku, Cavazo s Robertsonem jsou výborní kytaristé, John Rod jako basista taky nikdy nezklamal, i stařík Appice předvádí slušný výkon, problém je ve skladbách. Nejde snad ani o to, že Shortino místy nestíhá a mnohem lépe by mu sedělo pokračování bluesového projektu Bluedahlia, ale o to, že skladby jsou ve většině případů těžkopádné, bez výrazného hitového aspektu a bez snahy posunout příliš naturalistickou hardrockovou zemitost poněkud vzletnějším a elegantnějším směrem.
Deska je dělaná zejména pro starší publikum, výrazově míří až k hard rocku sedmdesátých let, ovšem bez mladické jiskry, která je pro tento druh hudby přímo nutná. Jistý druh nadšení a energie lze vystopovat v titulní „We Are Warriros“, „Secrets And Lies“, baladické „Side By Side“ a v nejlepší „Drive Like Lightning“, což je z dvanáctiskladbového alba docela málo. Ostatní písně jen plní klišovité formy amerického hard rocku bez jakéhokoliv přesahu či tendencí o vytvoření ambicióznějšího díla. Vše je korunováno naprosto zbytečnou coververzí vlezlé „Love Hurts“ od Nazareth, která otravnému (či spíše léty totálně oposlouchanému) originálu ubírá i původní kouzlo. Na vině je zejména Shortino, která ji nepojal dobrým způsobem a skladba demonstruje nenávratné stárnutí jeho hlasu.
„We Are Warriors“ je nejslabší ze všech desek kapely. Je typem alba, které kdyby nevyšlo, nestalo by se vůbec nic. Už nemůže platit, že jej člověk ocení za zásluhy zúčastněných muzikantů, protože průměrnost z z něj sálá na sto honů. Spíše než album, jakým by se kapela měla loučit s kariérou, připomíná demosnímek z dob začátků. A to není dobrá vizitka.
|
