Je dobře, že dvakrát do jedné řeky nevstoupíš. Když se objevily zprávy o tom, že Serenity novou desku „Nemesis AD“ věnují osobě malíře Albrechta Dürera, chtě nechtě se objevila paralela na desku „Codex Atlanticus“, jejíž hlavní postavou byl Leonardo Da Vinci. Cesta do stejného oboru lidské činnosti a velmi blízkého časového období (částečně se prolínajícího) se jevila celkem logicky, „Codex Atlanticus“ patří k nejsilnějším položkám diskografie rakouských hudebních elegánů, nicméně obava z toho, aby se Serenity s typickými postupy a melodikou nezačali příliš opakovat (tahle myšlenka s minulou deskou „The Last Knights“ začala pomaličku dostávat výraznější obrysy), přijít mohla. Serenity na ní vyzráli, i když na tradičních elementech nemuseli vůbec nic změnit, rozšíření sestavy o Marca Pastorina, který se již aktivně zapojil do komponování, s ohledem na předchozí spolupráci, jež dočasně vyvrcholila v rámci projektu Fallen Sanctuary, nepřekvapí a jeví naprosto logické, i hostovská účast Roye Khana je očekávatelná, i když je asi jedním ze splněných snů party kolem Georga Neuhausera.
Pomalu najíždějící intro „Memoriae Alberti Dureri“ ještě plně neodhalí fakt, že symfonická bombastičnost zase jednou značně ovládne dění v Serenity. To se naplno projeví v dynamicky nadýchané „The Fall of Man“ - vtípek, při kterém je na albu jako první ke slyšení Roy Khan místo Georga Neuhasera pozornějšího posluchače (hlasy obou zpěváků nejsou od sebe až tak zásadně vzdálené) může trochu zmást v tom, co že se v Serenity odehrálo za personální rošádu, ale zcela typická melodika v dokonale vygradovaném refrénu, příjemně dramatické zvolnění prozradí a hlavně suverénní Neuhaserův vokál, že staré pořádky se nemění a Serenity jsou ve skvělé formě. Podobně strhujícím způsobem zafunguje i s němčinou lehce koketující „Ritter, Tod und Teufel (Knightfall)“ (to proto, že je nazvaná podle jednoho z děl Albrechta Dürera). Ambiciózní osmiminutová titulní skladba, u jejíhož komponování jako by někde v pozadí postávali melodičtí kouzelníci z Trans-Siberian Orchestra či z Avantasie, jež v sobě dokonale zkombinuje procítěnou romantiku a zároveň nejtvrdší pasáž z alba, by se bez váhání dala označit za nejsilnější bod aktuálního programu, kdyby Serenity ještě předtím nenabídli bouři emocí v křehké „Soldiers Under the Cross“ s příjemně středověkou náladou, dokonalou melodií a pohlcující atmosférou. Na stejné vlně jede i druhá polovina alba, Serenity si stále s ohromnou lehkostí pohrávají s melodiemi, elegantní vzdušností skladeb i bohatou instrumentací, a k vypíchnutým vrcholům se nejblíž přiblíží houpavě dramatická „The End Of Babylon“.
Bombastický power metal par excelance. Serenity dělají přesně to, v čem jsou ohromně silní a „Nemesis AD“ je ideální ukázkou toho, jak to dopadne, když se sejde profesionalita, nadšení a nápaditost v luxusním balení.
|
