Tak i Cirith Ungol končí, přestože oznámení o odchodu do důchodu přichází zároveň s vydáním nové desky „Dark Parade“. Nárok na to mají, svou kariéru začali už před dlouhými dvaapadesáti lety, ovšem načasování oznámení konce je natolik podivné, že buď za ním bude něco úplně jiného než jen pouhý odchod na odpočinek nebo kapela chce jen přitáhnout pozornost k nové nahrávce, která by pravděpodobně zapadla, protože Cirith Ungol, kromě okruhu svých věrných fanoušků, nejsou nejexponovanějším pojmem. To ale lze připisovat také smůle, kterou kapela vždycky měla. Když je na začátku sedmdesátých letech nazývali americkými Black Sabbath, Cirith Ungol to neodkázali využít a zcela nepochopitelně vydali debut „Frost And Fire“ až v roce 1981, kdy původní esprit vyprchal a svět upírat pozornost jiným směrem.
Nikdy se jim pro nepodařilo dosáhnout takového úspěchu, jaký jim byl v začátcích kariéry prorokován a jejich mix heavy a doom metalu působil zejména v nablýskaných osmdesátých let obstarožním dojmem. Jestliže je nezabila vlna glam metalu, dokázal to udělat v roce 1992 grunge. Jejich existence začala rychle zapadat prachem, na kapelu se začalo zapomínat a když se přehoupl rok 2000, nikdo by na jejich existenci nevsadil ani poslední zlaťák. O to překvapivější byl comeback z roku 2015, ačkoliv i ten zapadl do kontextu doby, ve které nostalgie po kapelách z dávných dob začínala být módou. Cirith Ungol comeback příliš nostalgicky nepojali a na albu „Forever Black“ se představili v mnohem modernějším hávu, původní sabbathovský feeling je přebíjen soudobou metalovou tvrdostí a doom metalový základ je spíše odsunut na vedlejší kolej. To byl případ alba „Forever Black“ a stejně tak i novinky „Dark Parade“.
Kapela se ale už vyčerpala a oproti minulému albu nemůže těžit z euforie ze znovushledání. Ač se prezentují ve stejné sestavě jako minule, najednou zní Cirith Ungol mdle, bez nápadu, bez zásadního hitu a výraz alba podřizují až zbytečné tvrdosti, na úkor pestrosti skladeb. Místy „Dark Parade“ připomene judasovskou „Jugulator“, ovšem bez skladatelského génia pánů Tiptona a Downinga, místy současné eurometalové snažení, což je věc, kterou by Cirith Ungol mohli považovat za urážející. Jejich tvorba definitivně pozbyla někdejší kouzlo, pánové si před sedmdesátkou rozhodli hrát na mladíky a tvořit hudbu, kterou by chtěli oslovit mladší generace posluchačů. Jak jinak si vysvětlit skladby „Velocity (S.E.P.)“, „Relentless“ nebo „Distant Shadows“, kterým škodí rádoby moderní a ultradokonalá produkce.
Není to tak, že by Cirith Ungol natočili špatné dílo, když si rozvzpomenou na svou doomovou složku, reminiscence na silnější alba se dostavují. „Sacrifice“, „Looking Glass“, či závěrečná „Down Below“ působí docela sympatický dojmem, protože mezi neprostupnou a zbytečně potemnělou houštinou riffů, sem tam probleskne velmi slušné kytarové sólo nebo atmosféru odlehčí zvuky akustické kytary. Negativem i v těchto skladbách zůstává hlas frontmana Tima Bakera. Ten nikdy nedisponoval úplně nejpříjemnější barvou hlasu, léty jeho projev pozbývá melodičnosti a zpěv je tlačen především silově, což posluchačský zážitek nevylepšuje. Přestože je Baker zpěvákem, který natočil všechna alba Cirith Ungol, je třeba přiznat, že s jiným vokalistou by možná kapela dosáhla většího uznání.
Skutečnost, že Cirith Ungol končí je smutná zejména proto, že ze scény odchází další kapela, která je spjata s vrcholem heavymetalové kultury. Méně smutnou událostí je pro kapelu, ta se soudně podle „Dark Parade“ neloučí v úplně nejoptimálnější podobě.
|
