Poslední dobou mě trochu děsí, když se tuzemská kapela začne zaštiťovat vikinským metalem či pohanstvím, a pak z ní vypadne klasicky tuctový zábavový heavík, poněkud naivně opěvující krásy i těžkosti dávného života na severu bez špetičky patřičné atmosféry. Fakt, že se s albem „Vengeance“ o slovo po šesti letech hlásí sebranka Odraedir, je v tomto rozpoložení pohlazením po duši. Debutové album „Legends Of The Dark Times“ na plné pecky prozradilo, že pohanštinu mají Odradir naplno v krvi, žádanka o přijetí do klanu s Ensiferum, Black Messiah, či Turisas, stvrzená válečnickou krví, spolehlivě zafungovala na první dobrou, a jelikož v sestavě kapely ani ve stylovém zaměření nedošlo k žádným změnám, dala se v souvislosti s novinkou „Vengeance“ čekat další povedená výprava k nelítostnému severu.
Pokud jste během čekání na kompletní album zachytili postupné odkrývání jeho náplně (singl „The Inception“ a dvouskladbový kraťas „Treason“), můžete mít o dění na „Vengeance“ velmi dobrou představu. Odraedir nehrají na nějakou variabilitu, prakticky celá deska jede v konzistentním duchu, náladě i postupech, nicméně nekompromisní přímočarost se veze na tak strhující energii a chytlavě přístupných melodiích, že padesátiminutovka ve společnosti Odraedir kolem vás prosviští bez jakéhokoliv zaškobrtnutí.
Pokud kapela láká na kvalitnější produkci a osvědčenou kombinaci epických refrénů a melodeathových riffů, lze s ní téměř ve všem spokojeně souhlasit – krásně čitelný a přitom důrazný zvuk dává prostor všem nástrojům a díky tomu některé instrumentální hrátky vyznívají velmi zábavně, kombinace melodičnosti a agresivity je nadávkovaná v ideálním poměru tak, aby se obě složky maximálně podporovaly a ani v nejmenším si nepřekážely, takže příznivci melodií i hudební hrubosti snadno najdou společnou řeč. Decentní folkový nádech, špetička orchestrálnosti a jemný ženský vokál našlápnutou řežbu velmi příjemně dochutí a projasní (zařazení skladby „The Last Say“ do finále alba se právě díky jemnějšímu hlasu Anny Pavlů (Thanallian) jeví jako výborný strategický tah). Po zasněně pompézním intru „The Other Side“ s dobře vtahující atmosférou nastaví svižná „The Inception“ linii, které se Odraedir budou pevně držet po celém albu, ale každý jednotlivý kousek žije svým vlastním životem. Hledat v takto vyladěné kolekci jakýkoliv vrchol je obtížné a zbytečné (osobně momentálně sázím na „Never Surender“), i propojení alba skrze vikinskou mytologií, či známou pravdu, že dějiny píší vítězové, prozrazují, že Odraedir stvořili velmi ucelenou a kompaktní nahrávku.
Kdo si počká, ten se u Odraedir dočká. Ve čtrnáctém roce svojí existence představil domácí pohanský kvintet své druhé dílo, které vydařenou formu z debutu posunulo ještě o kus výš. Lepší důkaz toho, že i tuzemci jsou schopni vytvořit autentickou, seversky drsnou atmosféru a hrát podobně laděnou muziku, díky které budete mít chuť nejen pozvednout korbel s lahodným mokem, ale i potřebu bránit holý život ostře nabroušeným mečem, aby jeden pohledal.
|
