Není úplně podstatné, jestli to byl skutečně Tobias Sammet, kterému je výrok připisován, nebo úplně někdo jiný, kdo si veřejně posteskl, že když v dnešní době otevřete jakýkoliv metalový časopis, vypadá to v něm jako v cosplay katalogu. Hledat toho, kdo jako první odhalil fakt, že když utají svoji identitu anebo aspoň skryje tvář pod maskou, přitáhne automaticky pozornost, také není třeba. To, že tato strategie funguje, je vidět na tom, jak rychle se podobná móda mezi metalovými kapelami šíří. Otázkou do pranice může být to, jak důležitou roli v tom hraje hudba. Italskou Apostolicu lze zařadit mezi kapely, u kterých se lze opřít nejen o tajemnou image, ale i o muziku, která má hlavu, patu a po většinu alba i nespornou chytlavost. Tedy alespoň v případě, že přistoupíte na hru s autorskou licencí, vypůjčenou především od Powerwolf a Sabaton.
Apostolica se poprvé přihlásila o slovo před dvěma lety s legendou o inspiraci z temné historie křesťanské sekty, založené v severní Itálii koncem 13. století Gherardem Segarellim. Debut „Haeretica Ecclesia“ prozradil, že kapela sází na opulentní hudební vyjádření, okázalost, teatrálnost a hodně si bere hodně z postupů německých vlkodlaků a militantních Švédů. To je parketa, na které Apostolica stojí nejpevněji i na novince „Animae Haeretica“. Byť nejde o nic originálního, funguje to spolehlivě a každé vybočení z takto nastavených kolejí ubírá albu jiskru. Začátek alba naznačuje, že kapela nemá potřebu základní formuli nějak zásadně měnit – monstrózně pojatá šlapavá titulní skladba s důstojným chorálem, dravá „Angel Of Smyrna“ i totálně teatrální „Rasputin“, u nějž by Attila Dorn mohl začít dumat, jestli někde nenechal povalovat složku s nápady pro Powerwolf, je přesně typem skladeb, z nichž Apostolica dokáže vytěžit maximum. A když si k tomu představíte patřičnou atmosféru, umocněnou adekvátními vizuálními podněty někde na koncertě, je (navzdory skutečnosti, že vše je stavěné na efekt a nikoliv na hloubku) třeba uznat, že to má svoje kouzlo. „Gloria“ s kostelním chorálem, dominantně pompézní „Heretics“ coby další mládě z vlčího vrhu, pompézní „Veritas“ a „Skyfall“ doplní kolekci podobně laděných skladeb a prostým součtem dojdeme k tomu, že z velmi podobných ingrediencí Apostolica uhnětla téměř dvě třetiny desky. Má-li se vyhnout tomu, aby se z desky stal prvoplánový kolovrátek, je vcelku logické, že má potřebu pozměnit v jednotlivostech hodně šťavnatou chuť, po níž by v přepáleném množství mohl zůstat na jazyku docela otravný ocas. Paradoxně když ztratí nadýchanost a pompu (i přes to, že větší roli než kytary stále hrají černobílé klapky), přestává deska jako celek fungovat, byť nejde o kdovíjak radikální změnu – těžkopádná „Black Messiah, snad až vánočním patosem přifouknutá „Tomorrow Belongs To Me“, nejčistší power metalová věc „Fire“, která v nablýskané estrádě zní podivně obyčejně, a ve vokální lince rozvážnější „Rest In A Bed Of Roses“ nemají zdaleka takovou sílu, byť jejich přítomnost je prakticky nezbytná.
Kacířští Apoštolové se celkem obratně vezou na vlně zájmu o tajemno a bez ostychu k tomu využívají hřbetě protřelého vlka. Když najdou vlastní ksicht (a tím nemyslím to, že by snad měli odhalit své tváře) mohlo by u nich být ještě lépe. Nicméně nevěřím tomu, že by někdy mohli mít potřebu měnit tuhle pohodlnou pozici, ve které se zjevně cítí hodně sebejistě.
|
