Ve zlatém věku thrash metalu, tedy na přelomu osmdesátých a devadesátých, byli američtí Sadus jedním ze žhavých želízek v ohni. Ačkoiliv se jim nikdy nepodařilo nakouknout mezi stylovou smetánku, dnes jsou jejich stará alba, především debut „Illusions“ a dvojka „Swallowed In Black“, citovanou klasikou a ukázkou toho, že thrash metal nebyly jen kapely Velké čtyřky, ale že styl měl i temnější stránku, než jakou prezentovala Metallica či Megadeth. Sadus implantovali do své tvorby vlivy death metalu, což je symbolizuje dodnes, ačkoliv se v devadesátých letech, možná díky přítomnosti fenomenálního basisty Stevea DiGiorgia, přesunuli k techničtějšímu pojetí thrashe s pokračují v něm stále, ač DiGiorgio už členem kapely není, neboť dal přednost slavnějším kolegům Testament.
Aby také ne, Sadus byli dlouhá léta kapelou, o níž se soudilo, že je definitivně na pravdě boží. Jejich rozklad začal v první polovině devadesátých let, kdy je opustil kytarista Rob Moore a veškeré kytarová práce začala ležet na bedrech frontmana Darrena Travise. Mooreova nepřítomnost se odrazila na albu „Elements Of Anger“, jemuž je vyčítán odklon od původních vizí a absence sekaných Mooreových riffů. Ještě hůř se vedlo desce „Out For Blood“ z roku 2006, která se ukázala na dlouhá léta být poslední nahrávkou. Navíc se o ní hovořilo jako o suverénně nejslabší z celé diskografie. První tvrzení už neplatí, druhé stále ano. Sadus svou albotéku aktuálně rozšířili o album „The Shadow Inside“, které je povedenější než „Out For Blood“, ačkoliv starým klasikám nekonkuruje. A ani nemůže, doba je už úplně někde jinde.
Pokud pomineme typicky moderní, rádoby dokonalý a odosobněný zvuk, je „The Shadow Inside“ vítaným výletem do starých časů. Sadus se z někdejší role progresivistů posunuli do pozice konzervativních thrasherů, kteří ovládají skvěle řemeslo (ač jsou už pouze ve dvojici), ale nic jiného než tradiční album od nich čekat nelze. Fanouškům to stačí, „The Shadow Inside“ je energickým dílem, které z thrashového hájemství na některých místech (nejvýrazněji ve skladbě „Scorched And Burnt“) zasahuje znovu do death metalu a jinde ctí slayerovskou linii, kterou kapela kdysi dávno v začátcích vytyčila. Ani nevadí, že Travis je jediným kytaristou na albu, jeho riffy mají dostatečný tlak a sóla znovu vytváří dojem chaotického zmaru. Travis se místo DiGiorgia postaral i o baskytarové party, což rovněž není rušivý element, sice hraje mnohem příměji než bývalý basista, ale to vytváří v dnešní hudbě Sadus tlak.
Sadus jsou nejsilnější, když pořádně přitlačí na pilu a Travis využije cirkulárku, kterou má v krku. „It`s The Sickness“, „Anarchy“, „No Peace“ a „The Devil In Me“ jsou nejlepším příkladem takových skladeb a zároveň tím nejlepším, co deska nabídne. Síla uragánu dokáže vyrovnat i nedostatky, které se přece jen objeví. Patří mezi ně otvírák „First Blood“, v němž kapela vykradla Metallicu a skladbu ukončila v jakémsi podivném falešném módu. A patří mezi ně i „Ride The Knife“, „Pain“ a titulní „The Shadow Inside“, jež nesplňují vysoké standardy, které jsou na Sadus, obzvláště po sedmnáctiletém albovém půstu, kladeny. Pozitiva však převažují a platí konstatování, že dvojice natočila nejlepší album od poloviny devadesátých let. Vzhledem k úspornosti diskografie to není zase tak heroické dílo, ale vypovídá o tom, že Travis s Allenem jsou na dobré cestě.
Comeback roku, ač se tak o návratu Sadus mluvilo, se nekoná, jde o rutinní desku, protože s ní Sadus naplňují dávno vytvořené formy a nových, experimentálnějších postupů je jen hrstka, ale kdyby takto vypadala každý rutinní nahrávka, byla by metalová scéna o něco veselejším místem.
|
