Až si jednou Secret Sphere někde zapomenou klávesy, možná jim z jejich muziky vyleze thrash metal. Až jednou při psaní nových kompozic lehce pozapomenou, kde byl prazáklad jejich kapely, možná jim z toho vyjde hodně ostrý souboj power metalu s metalem progresivním, přičemž komplikovanější žánr by klidně mohl mít navrch. „Nikdy nekopírujeme to, co jsme dělali v minulosti, neustále formujeme náš zvuk a v našich albech vždy najdete něco nového,“ charakterizoval Aldo Lonobile tvůrčí postup v kapele a faktem je, že v případě temnější novinky „Blackened Heartbeat“, do níž se z celého desatera desek Secret Sphere proniká nejsložitěji, to platí stoprocentně.
Přitom úvodní Lonobileho kytarově akustické preludování v „The Crossing Toll“ by mohlo nasvědčovat tomu, že Secret Sphere prožívali nějaké romantičtěji zadumané období (tuto naprostou iluzi ještě probudí intimní balada „Anna“, v níž kromě akustické kytary dostanou prostor i smyčce). Realitu odhalí následná „J.`s Serenade“ s jedním z nejhutnějších a nejmoderněji znějících nástupů, do jakých se kdy Secret Sphere pustili. Netrvá to dlouho, kapela se už v (na poměry alba) nadýchaném refrénu sklouzne na podařené melodii a je to jedna z nejsilnějších pasáží, v nichž si řeknete, že návratem křiklouna Roberta Messiny (při vší úctě k jeho následovníkovi i předchůdci v jedné osobě Michelle Luppimu) zapadlo do soukolí kapely jedno nesmírně důležité kolečko.
Jenže co je platná dobrá forma Roberta Messiny, když si kapela technickou složitostí sama docela komplikuje život. Kam až jsou ve své nepřístupnosti Secret Sphrere ochotni zajít, nejlépe dokládá barevná „Bloody Wednesday“. Její náladová proměnlivost, zvraty i snaha propašovat do skladby výpravnost naráží na fakt, že jí schází nejen zásadní nápad, ale i schopnost udržet skladbu konzistentní. Vzhledem k tomu, že v podobném módu jede kapela většinu desky, možná by si posluchač postupem času na syrovější hru zvykl, jenže hned vzápětí se Secret Sphere vytasí s pohodově přístupnou „Captive“, která - i přes to, že nehraje na nějakou prvosignální melodickou skluznost – je nejpřístupnější a zároveň nejzapamatovatelnější položkou menu, což zdůrazní fakt, že v zamotanějších pasážích Secret Sphere došli někam, odkud je pro ně složité se poutavějším způsobem vysvobodit.
Pro kapelu typu Secret Sphere je docela rána, když si po poslechu alba na jedné straně těžko vybavíte zapamatovatelnější motiv (i u docela vážného kandidáta „One Day I Will“ si ve finále řeknete, že se vlastně nic zásadního neděje), na straně druhé zápasíte s tím, že zašmodrchanější pasáže jsou občas samoúčelné, bez toho, aby skladbě nějak zásadně prospěly, bez toho, aby měly potenciál strhnout. Docela upracované album, na němž Secret Sphere v poněkud těžkopádnější formě potvrzují závěr, který zazněl u jejich minulé desky - kousek radosti by si měl (vzhledem k variabilnosti nahrávky) vyzobnout téměř každý, otázkou zůstává, kolik lidí zasáhne novinka Italů v celé své délce.
|
