Britští Foghat jsou svým způsobem ojedinělý úkaz. Ač pocházejí ze Spojeného království a hrají čistě britský blues / hard rock, který v Evropě měl velký úspěch zejména v sedmdesátých letech, kdy Foghat byli rovněž činní, v domovské Velké Británii se jim obloukem vyhnul. Ovšem dosáhli něčeho, za co by mnohem slavnější soubory platili zlatem. Dokázali prorazit v Americe, kde svého času byli v podstatě stejně populární jako Deep Purple a sbírali zde zlaté a platinové desky. Proč se tak stalo, pravděpodobně nikdo nikdy nedokázal rozklíčovat, ale sedmdesátá léta byla pro ně na americké scéně zlatou dobou, ze které u tehdejších pamětníků žijí dodnes a u řady starých amerických rockerů mají kultovní postavení. A to i přesto, že jejich aktivity v novém tisíciletí byly víceméně občasné.
Je to dané tím, že jejich činnost nejprve zabrzdila smrt frontmana Davea Perevetta a následně i kytaristy Rod Price, ale i tyto tragické události dokázali Foghat přežít a přestože dnes v sestavě funguje jediný původní člen, bubeník Roger Earl, jejich hudba se klaní vlastním kořenům a tomu, co Foghat dosáhli především v sedmdesátých letech, i navzdory skutečnosti, že současnému frontmanovi Scottovi Holtovi bylo ve chvíli, kdy vydali debutovou desku, pouhých pět let. Ke kapele nastoupil teprve loni, když nahradil Charlieho Huhna (zpíval s Tedem Nugentem, Axelem Rudim Pellem, či s Victory), a jeho příchod byl impulzem, proč se Foghat rozhodli začít s plnou vážností dělat na nové desce. Tu kapela pojala vcelku nostalgicky, jako ohlédnutí za tím, co za více než padesát let dokázala. Žádná moderna se nekoná, jen čistá oslava prastaré podoby rockové hudby. Ale i ta může být dostatečně přitažlivá.
Kdyby skladby z novinky „Sonic Mojo“ stály na debutové desce nebo na libovolném albu ze sedmdesátých let, nikdo by se tomu nepodivoval. Všechny mají patinu sedmdesátých let, jsou psány a hrány přesně v tom duchu a jediné, co je pojí s rokem 2023, je zvuk a slyšitelná moderní produkce. To nejsou rušivé věci a staromilským skladbám v mnohém pomáhají. Scott Holt se osvědčuje v roli frontmana, neboť disponuje typem hlasu, který se k blues rocku Foghat hodí takřka dokonale. Z desky i díky tomu září spokojenost a radost ze společného hraní, jež se snadno dokáže přenést na posluchače a alespoň místy maskuje fakt, že to nejlepší tahle parta už dávno řekla a dnes občas mlátí prázdnou slámu. To je patrné zejména v závěru alba, kdy Foghat dochází dech a skladby nejsou tak silné a energické jako v první polovině alba.
Tam kapela ukazuje, že ještě dokáže naladit velkou formu, fortelný blues rock „She`s A Little Bit Of Everything“, projasněná „Mean Woman Blues“, či rozjeté boogie „Drivin` On“ jsou důkazem, že životnost Foghat je oprávněná. Jistou úroveň si Foghtat drží i v ostatních věcech, ale skutečností je, že druhá polovina alba začíná mírně nudit, neboť to nejlepší Foghat vystříleli na začátku desky. „Time Slips Away“ je unylá balada, v níž zaujme jen kytarová práce Bryana Bassetta ve vytříbených bluesových sólech, závěrečná dvojice coververzí „She`s Dynamite“ od B.B. Kinga a zejména závěrečná „The Promised Land“ od Chucka Berryho, vedená v country stylu, je už jen nudným natahováním desky, bez které by se „Sonic Mojo“ dozajista obešla a dalo by se na ní nahlížet lépe.
Foghat nezklamali. Ukázali, že řemeslo ovládají stejně dobře jako kdysi, ačkoliv o hvězdných momentech si můžou už jen nechat zdát. Album krásně dokumentuje jejich formu pozdní tvorby, už není co objevovat, ale jen si užívat dávno vydobytého. Snad i pro pohodu a klid, kterou „Sonic Mojo“ nabízí, se jedná o dobře poslouchatelnou desku, ač určenou zejména starým příznivcům kapely.
|
