Lze na Elm Street potkat taky něco jiného, než jen noční můru? Čtveřice z australského Melbourne má prostřednictvím svého třetího alba „The Great Tribulation“ (což – započteme-li i pár let fungování pod názvem Raid, odkud se do Elm Street původně přesunula kompletní formace – za dvacet existence kapely neznačí kdovíjakou autorskou kadenci) hodně pádnou odpověď. Lze tam narazit na hodně povedenou muziku, někde na pomezí thrashe a heavy metalu, která se sice drží osvědčených a nekomplikovaných postupů, ale zároveň staví řadu zavedených kroků na hlavu. A světe div se, funguje to.
Na „The Great Tribulation“ se potkáte se situací, že jedna z nejsilnějších skladeb je instrumentálka, desku otevírá jedenáctiminutová skladba, a až po ní následuje standardně obvyklá ucholapka v podobě tříminutové šlehy na první dobrou, Elm Street nezapomenou v osmipoložkovém menu ani na baladu, dokonale zapadající do atmosféry alba, která však docela důkladně může změnit pohled na kapelu, jež do té doby těží ryze z přímočarosti, energičnosti, hráčské nápaditosti a vážnější pocity odměřuje na lékarnických vahách, a najednou vás rozstřelí totálním útokem na emoce.
Na první pohled vyžadovalo zařazení „Seven Spires“ na začátek alba docela odvahu (ne-li v dnešní uspěchané době lehce sebevražedné sklony). K tomu, aby Elm Street udrželi posluchačovu pozornost po celých jedenáct minut, nepotřebují žádné náladové zvraty, erupci nápadů, či záplavu libozvučných pozlátek, stačí jednoduchý melodický nápad, kupa energie, šikovné ruce (velmi podařená kytarová sóla), nohy (bicí nedají ani na moment vydechnout) a hlasivky (kooperace sytějších sborů a jedovatějšího sólového zpěvu je velmi šťavnatá) a šlape to zcela spolehlivě, takže jedenáct minut kolem vás proletí, aniž byste měli potřebu polemizovat nad tím, jestli takhle má vypadat vstup do heavy - thrashového alba. Nálada se nemění, vyplivnutí jedu v punkově nadrzlé „Take The Night“, kterou kapela vypustila jako první singl s konstatováním, že tohle je jasná první volba pro ochutnání aktuální formy Elm Street, je nesmírně účinné.
O tom, že v jednoduchosti a energii je největší síla, vypráví velmi přesvědčivě další tři skladby, a když už si říkáte, že o Elm Street víte v základu vše podstatné, přijde instrumentální „The Last Judgement“, v níž se kapela v pohodě obejde bez nabroušeného vokálu Bena Beatrese a díky velmi zábavným sólům a kytarové harmonii nabídne jednu z nejvydařenějších položek. Ben Beatres předchozí absenci dožene v pomalé „The Darker Side Of Blue“, jež především díky jeho citlivému také jen tak z paměti nevymizí. Finální naštvaná nářezovka „A State Of Fear“ už jen sebevědomě podtrhne fakt, že Elm Street se jejich třetí album nadmíru vydařilo.
„Peklo přichází“, hulákají Elm Street v „Take The Night“ a zhruba o tom je celé album „The Great Tribulation“. A je to fakt zábava!
|
