Úspěch alba „Mr. Universe“ Iana Gillana uklidnil, protože po konci u Deep Purple jako kdyby se začal ztrácet z očí veřejnosti a na slavné působení, kdy byl spolu s Robertem Plantem pasován na nejlepšího zpěváka planety, se zapomínalo. Už nikdy mu nebylo dopřáno stanout na tomtéž piedestalu, protože minimálně „In Rock“ a „Machine Head“ byly mety nedostižné a Gillan s nimi nemohl soupeřit. V Deep Purple byl členem pětičlenného celku, sám za sebe takovou sílu neměl, přestože situace v kapele se konsolidovala a sestava mohla pracovat na zdokonalování a tvorbě nových věcí, které měly odrážet skutečnost, že se kapela Gillan nachází ve vrcholném období. Jestliže v post-párlovské kariéře ze sedmdesátých let byl Ian Gillan na vrcholu pěveckých sil, bylo to v období alb „Mr. Universe“ a „Glory Road“.
Když Gillan tvořili album „Glory Road“ explodovala ve Velké Británii Nová vlna britského heavy metalu. Z okna studia mohl Gillan sledovat proces, když 14. března 1980 vyšel debut Def Leppard, 3. dubna Saxon pořádně přitvrdili na druhém albu „Wheels Of Steel“, 11. dubna Judas Priest vypustili do světa milník „British Steel“ a o tři dny později přišli s první deskou Iron Maiden. Všechny tyto kapely, které se zběsile dožadovaly pozornosti a draly se na výsluní, shodně citovaly Iana Gillana a jeho práci (zejména v Deep Purple) jako někoho, kdo jejich tvorbu nejvíce ovlivnil. Byla to neuvěřitelná poklona a vzpruha do další práce, ze ztroskotance, který byl vykopnut z jedné z největších kapel světa, aby pak prohýřil skoro všechny peníze, co si za pár let vydělal, se stala oslavovaná celebrita rockového světa. Tahle skutečnost je na „Glory Road“ slyšet, oproti debutu a v podstatě i „Mr. Universe“ Gillan přitvrdil, jako kdyby se chtěl mladším učedníkům vyrovnat.
Album startuje zběsilá dvojice „Unchain Your Brain“ „Are You Sure?“, což jsou skladby v nejlepších tradicích „Fireball“, „Highway Star“ a „Space Truckin“, otisk Gillanovy éry z Deep Purple je jasně citelný, přestože modulovaný do soudobého výrazu, v němž zvuk je čistší, průraznější a metalovější. Gillan nenatočili čistě heavymetalovou desku, na to měl už moc zažitý styl, ale ovlivnění novou krví rockových hudebníků bylo nepopiratelné. Z tvorby kapely začalo mizet blues, což byla zásluha kytaristy Bernie Tormého, který se po punkových epizodách pasoval do role heavymetalového střelce, jenž staromilského klávesistu a dosud zásadního autora materiálu Colina Townse odsouval z role hlavního tvůrce repertoáru. Kvůli této skutečnosti je „Glory Road“ o něco odlišnější než debut „Gillan“ i než tradicionalisticky hardrocková „Mr. Universe“.
Je záhadou, jak se mezi první dvě skladby a hřmotnou „No Easy Way“, kterou uvádí Tormého sólový výstup, dostala post-punková podivnost „Time And Again“, zcela nabourávající celistvost desky. Mohlo by jednat o vítaný výlet jiným směrem (pravděpodobně na debutovém albu by nepůsobila tak nepatřičně), ale její zcela jiný charakter na „Glory Road“ prostě nesedí. Mnohem lépe album charakterizuje pilotní singl „Sleeping On The Job“, ukazující, jak důležitým člověkem pro ducha Gillan je klávesista Colin Towns, který dostal prostor pro své skladatelské přednosti. Ještě důležitějším jeho příspěvkem je majestátní „On The Rocks“, k níž vytvořil epické intro, jenž svým duchem a atmosférou skvěle navazuje na titulní věc z „Mr. Universe“. Důležitým okamžikem je sedmiminutová „If You Believe Me“, jediná připomínka starého blues rocku, která poskytuje Gillanovi prostor pro jeho proslavené vokální exhibice. Závěr alba obstará ostrá „Running, White Face, City Boy“, jež široce koketuje s heavymetalovou vlnou a závěrečná, skoro až hypnotická (chtělo by se říct sabbathovka) „Nervous“.
Přestože průlom přišel už s „Mr. Universe“, „Glory Road“ byla deskou, která Gillanovo jméno definitivně vrátila mezi hardrockovou smetánku. Alespoň na britských ostrovech, kde album zapadlo přesně do kontextu doby a v oficiální hitparádě se umístilo na medailovém třetím místě. Kapela dala fanouškům i dárek v podobě druhého alba „For Gillan Fans Only“, které prodávala spolu s „Glory Road“ a jež kromě řady raritního materiálu obsahovalo coververzi od kapely Samson „Egg Timer (Vice Versa)“, což přivodilo skoro až extatické stavy mladému zpěvákovi této kapely, který si říkal Bruce Bruce. To možná ještě netušil, že pod svým pravým jménem Bruce Dickinson se ve slávě Gillanovi minimálně vyrovná.
„Glory Road“ slavila velký úspěch v druhé Gilanově baště, v Japonsku. Zpěvák měl však namířeno na jiný trh a chtěl navázat na někdejší úspěch v Americe. Vypravil se s kapelou na dlouhé americké turné, které mu však připravilo rozčarování. V malých sálech, leckdy jen zpola zaplněných, zjistil, že slavné dny z časů Deep Purple jsou dávno pryč a Amerika má zcela jiné idoly. Nezbylo, než se po úmorném křižování Spojených států vrátit kajícně na starý kontinent. Ten jej oslavoval skoro jako kdysi.
|
