Frédéric Slama je velký nezmar. Moc dobře si je vědom, že kdyby hudbu, kterou tvoří už dvě desítky let, dělal v osmdesátých letech, byla by z něho hvězda. Dnes je tak trochu mimo čas a prostor a připravuje nahrávky pouze pro skalní fanoušky stylu AOR. Aby jim byl blíž, i svůj projekt pojmenoval co možná nejstylověji a takřka každoročně je zásobuje přívalem nové hudby. U Slamy mají posluchači jistotu. Vlastně ani nemůže cuknout z ostře daného stylu, který je definován v názvu kapely a asi už definitivně na post vokalisty dosadil legendárního Paula Sabu, čímž ještě podtrhl fakt, že osmdesátá léta z jeho tvorby sálají na míle daleko. Stejně jako obsese města Andělů, jehož iniciály vpašovává do názvu každé desky. Letos tomu není jinak a „Bewitched In L.A.“, přináší stoprocentní AOR.
Deska vznikala trochu úspornějším systémem, realizační tým se smrskl na trojici. Sabuovi a Slamovi sekunduje pouze švédský kytarista Tommy Denander, který je dlouhodobou součástí AOR a jeho kytarová práce se skvěle doplňuje se Slamovou. Skutečnost, že na desce pracovali pouze tři lidé (o produkci se postaral také Slama) není hlavním důvodem, proč „Bewitched In L.A.“ nepřivodí ani skalnímu fanouškovi euforické stavy. Jednou se studnice musela vyčerpat, nápady oposlouchat a prvotní nadšení věčně vydržet nemohlo. Abychom si rozuměli, „Bewitched In L.A.“ není úplně špatná deska, ale chybí jí něco, co dřívější alba AOR dělalo poslouchatelnější. Energie, lepší nápady, lepší provedení? Asi od každého něco, což dohromady dá jen mírně nadprůměrný výsledek.
Paul Sabu za mikrofonem je kupodivu slabinou desky, i když ne největší. Poté, co na loňském sólové albu „Banshee“ podal výborný výkon, působí jaksi bez energie, jeho hlas zhrubl a dojem nezachraňuje ani maskovaná dýchavičnost, která jako kdyby chtěla upozornit, že šest křížků už je v tahu a „Killer Instinct“ nebo „Street Angel“ by dnes Sabu asi zvládal jen s velkými problémy. Nedá se mu upřít stálé charisma, které z jeho hlasu vyzařuje, ale i to se pomalu ztrácí snahou o výstup do vyšších (dříve běžných) poloh, kde jej hlasivky začínají zrazovat. Na „Bewitched In L.A.“ se nestřídá s hostujícími vokalisty, jak tomu bylo v minulosti a táhne celé album sám, na což mu síly sotva stačí. A když mu Slama předloží jasnou hitovku „Manifestation Of Human Desires“, nedokáže Sabu její potenciál zcela zúročit.
Skladby by mohlo charakterizovat jediné slovo. Nepřekvapivost. Slama pokračuje v tradici, kterou začal už s albem „L.A. Concession“ v roce 2000, kdy definoval tvář projektu. V dalších letech bylo jednou o něco lépe, jindy zase hůř. Po několika vydařených deskách posledních let („L.A. Darkness“ a „The Ghost Of L.A.“ jsou pravděpodobně nejvýraznější) muselo logicky dojít na odvrácenou stranu AOR mince. Možná, že se Slama vyčerpal systémem „co rok, to deska“ natolik, že není schopen dát dohromady jiskrnou kolekci, ačkoliv několik dobrých nápadů má v záloze. Zafunguje úvodní „Behind Closed Doors“, i když i ona ukazuje, že nebude tak dobře jako leckdy v minulosti. Mezi lepší věci lze zařadit slušné „Stolen Future“, „Private Number“ a závěrečnou „Never Give Up On Love“, ve kterých se přece jen mírně zlenivělá kapela přinutí k silnějšímu výkonu.
AOR letos úplně nepřesvědčili a „Bewitched In L.A.“ je důkazem toho, že by Slama potřeboval malou tvůrčí pauzu. Donekonečna nelze čerpat z jedné studny a ta Slamova je, jak se zdá, nyní vyschlá. Potenciál zůstává, jen se to chce na věc podívat také z jiné stránky.
|
