Deathmetaloví fanoušci měli s Kataklysm vždycky trochu problém a Kataklysm měli problém s nimi. To neplatí o stylově ukázkových prvních dvou deskách, jež udávaly směr moderní deathmetalové hudbě, která hledala cestu poté, co zažila na začátku devadesátých let svůj vrchol. Poté, co se za mikrofon postavil Maurizio Iacono a kapela vydala třetí desku „Victims Of This Fallen World“, nastal poprask a veřejná dehonestace. Kataklysm posvátný death metal poplivali množstvím hardcorových a nu-metalových esencí a najednou byl oheň na střeše. Tento přešlap kapela dlouhá léta žehlila, až se úplně uzavřela ve svém světě, kde nebyl prostor pro invenci a experimenty byly přísně zakázány. Od vydání „Victims Of This Fallen Wolrd“ uběhlo pětadvacet let a poměry se výrazně změnily. Kataklysm ucítili šanci uniknout z klece, ve které se sami mučili dlouhá léta. Jenže může kapela jejich typu ještě mít odvahu zkoušet něco nového a něčím překvapit?
Stalo se tak s předchozí albem „Unconquered“, na němž Kataklysm sběhli k modernímu deathcoru. I když z toho nebylo takové haló jako kdysi s „Victims Of This Fallen World“, našla se skupina fanoušků, která desce nemohla přijít na jméno a Kataklysm byli zase ostřelováni jako kapela, která se snaží zachytit moderní trendy. „Unconquered“ nebylo úplně nejvydařenější album, co se týče kompoziční vytříbenosti, tak si Kanaďané vybírali spíše slabší hodinku, ale alespoň prokázali odvahu, která jejich deskám po roce 2000 chyběla. Jenže co dál? Buď pokračovat v deathcorovém směřování nebo se znovu obrátit k nejtypičtějšímu výrazu, dřevorubeckému death metalu… Kataklysm si vybrali střední cestu. Žádný velký návrat se s „Goliath“ nekoná, zároveň letošní deska ukazuje, že „Unconquered“ byla meta, za kterou kapela není ochotná zajít.
Z minulého alba zbyl ostře moderní zvuk, který je zároveň velkou slabinou, protože zní příliš digitálně, odlidštěně, chladně. Ubírá kapele na energii a do země zadupává její originalitu. Zůstal i příklon ke groove metalu, který se jeví být trvalý. I když s ním Kanaďané neoslňují, tak v zásadě ani nevadí. Oproti minulému albu je „Goliath“ deskou, která je určena spíše tradicionalistům a milovníkům původních Kataklysm, přičemž je důležité hlavně to, aby riffy řezaly a bicí vypouštěly jednu kanonádu za druhou. Vše je více hrané na jistotu, ale občas se najdou i místa, na kterých kapela dokáže z rutiny vybřednout se ctí a zmučenými, skoro až blackmetalovými vyhrávkami v úvodní „Dark Wings Of Deception“ dát hudbě o trochu jiný, zajímavější rozměr. Těch míst na desce tolik není, ale když je objevíte, věřte, že je budete velebit.
Ze zajímavějších (variabilnějších a pestřejších) věcí vynikne hlavně konec desky. Jestliže „Heroes To Villains“ sází na pečlivě dávkovanou brutalitu, ukazuje víceméně tušený epický rozměr. Ten se rozpíná mnohem více v „Gravestone & Coffins“, kterou ženou vpřed křišťálově čisté vyhrávky. Celá hra na majestátní epiku vrcholí v závěrečné „The Sacrifice For Truth“, která je nejen nejpropracovanější a posluchačsky nejvlídnějš kompozicí, ale také dílem, které by mohlo Kataklysm vyvést ze slepé uličky a tentokrát mnohem šťastnějším směrem. Ostatní skladby z „Goliath“ splňují víceméně očekávané a především plní formu léty neměnné složky v hudbě Kataklysm. Nejsou to skladby špatné či nešťastně zkomponované, ale přece jen jejich rutinní formát nezaručuje, že by měly být něčím výjimečným, něčím, proč by bylo možné album vynášet do nebes.
Kataklysm si s „Goliath“ trochu napravili reputaci po minulé desce, ale žádné mistrovské dílo nepředložili ani tentokrát. Album je natočené spíš pro skalní fanoušky než pro vlastní potěchu a touhu přijít s něčím velkým. Z celé rovnice vyjde najevo skutečnost, že nepodařenějším na desce je její překrásný obal.
|
