Pro Gillan nastala v létě 1981 velice složitá a prekérní situace. Čekala ji událost sezóny, s legendárními kapelami Kinks a Budgie se měli stát hlavními hvězdami třídenního srpnového festivalu v Readingu, ovšem bez kytaristy to bylo jaksi složité. Bernie Tormé, který kapelu opustil po turné v Německu kvůli nedostatečnému finančnímu ocenění, na které nadávala celá kapela, byl natolik důležitým hráčem, jenž všem třem deskám dal nezaměnitelné charisma, že se kapele zdálo nemožné jej nahradit. Jednat musela rychle, termín Readingu se blížil a nebylo možné jej ignorovat. Horečné pátrání po novém kytaristovi přineslo ovoce, Gillanův management objevil v heavymetalové partě White Spirit čtyřiadvacetiletého Janicka Gerse, který se ukázal být vhodným nástupcem Bernieho Tormé, ačkoliv byl kytaristou zcela jiného typu.
Byl natolik schopný, že se naučil v rychlosti celý repertoár Gillan i nové věci, které se měly objevit na dalším albu, jež si vydavatelská firma po úspěchu „Future Shock“ žádala velmi rychle. Doba letěla překotně a zaspat ji o jediný týden se rovnalo ztrátě kreditu. Úspěch vystoupení v Readingu byl nepřehlédnutelný, i když zpěváka namíchla britská média, která referovala o rok starém vystoupení Whitesnake Davida Coverdale na téže akci, jako o koncertu, který Gillana strčil do kapely. Řevnivost mezi bývalými členy Deep Purple byla velká, i když se traduje, že na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zakopali Ian Gillan a Ritchie Blackmore válečnou sekyru a Blackmore Gillanovi nabídl pěvecký post v Rainbow. Nakolik je tato historka pravdivá se asi nikdy zcela přesně nezjistí…
Gillan s Gersem v sestavě a s úspěchem z Readingu nastoupili v září 1981 do studia, aby dodělali desku, která měla navázat na předchozí úspěchy. Už při její tvorbě bylo jasné, že bude jiná, Tormého neurvalý styl chyběl, stejně jako jeho skladatelský potenciál, proto se ke slovu dostal znovu klávesista Colin Towns, který byl důležitým autorem prvních dvou alb „Gillan“ a „Mr. Universe“. S tím kapela začala opouštět přítulnost k heavy metalu a garážovému pojetí a její hudba se měla stát hardrockovější a mnohem vyšlechtěnější. I když doba velela být nejmetalovější a Gillan si uvědomoval svůj dávný vliv na celou subkulturu, album „Double Trouble“ jde na jednu stranu proti proudu času do hardrockových sedmdesátých let, na stranu druhou pošilhává po dění v Americe, kde v kralovaly Foreigner, Journey, Toto či Survivor.
„Když jsem album poprvé slyšel v autě, měl jsem chuť ho okamžitě vyhodit z okna. Zvuk byl tak uhlazený, že jsme to prostě nebyli my,“ svěřil se Gillan a tím popsal charakter desky. Tak ostrý odsudek si „Double Trouble“ v žádném případě nezaslouží. Návratem Townse jako autora skladeb jako kdyby se Gillan vrátila forma z časů „Mr. Universe“ a připravili skoro až epicky znějící hardrockovou desku, kterou čas zařadil s „Mr Universe“ na vrchol tvorby této party. Ačkoliv se začíná pozvolna, s klasicky hardrockovými „I`ll Rip Your Spine Out“ a „Restless“, které dávají vzpomenout na někdejší tvorbu Deep Purple a Gillan v nich zní jako z období „Fireball“, „Men Of War“ je epický skvost, který v sobě mísí skoro až artockovou noblesu a heavymetalovou dramatičnost.
Vrcholným okamžikem jsou i „Sunbeam“ (jediný autorský vklad Janicka Gerse“) a „Nightmare", ve které si kapela pohrává s AOR a americkým pojetím hardrocku, což je s energickým Gillanovým vokálem netradiční zážitek. „Hadely Bop Bop“ představuje jediné místo, které lze brát jako vyloženě zbytečné. S „Life Goes On“ se kapela vrací k vysokému standardu, znovu s decentím pošilháváním po Americe, a desetiminutová „Born To Kill“ v sobě koncentruje to nejlepší z celé tvorby Gillan, je rozmáchlým dramatickým kusem, který navazuje na perly „Fighting Man“, „On The Rocks“ či „Mr. Universe“. Osmiskladbovou kolekci doplňuje záznam z vystoupení v Readingu, který představuje největší triumf pětileté kariéry kapely. Ukazuje ale také rozdílnost obou kytaristů Tormého a Gerse, Tormé je na živé části alba „Double Trouble“ zastoupen jedinou skladbou (z londýnského Rainbow Theatre z března 1981) a je jasně znát, že oproti Gersovi zaujímal při živém hraní punkovější přístup, na rozdíl od tradicionalisticky založeného Janicka. Z jeho přístupu, ač v Readingu hrál Tormého věci, je stále cítit jakási noblesa, ač je místy na úkor živelné energie.
Přestože Gers v roce 1981 zachránil Gillan existenci, fanoušci „Double Trouble“ přijali vlažně. Možná jim chyběl Tormé, jenž byl vedle principála nejviditelnějším členem souboru, možná vadil příklon k jemnějšímu materiálu. Čas ovšem z desky udělal důležitou část diskografie Gillan. Nepsala rockové dějiny, proto ji můžeme zařadit mezi velmi nedoceněná díla.
|
