I když se to může jevit jako nepředstavitelné nebo alespoň těžko možné, i psychedelický rock byl jeden čas módní záležitostí a stylem, který slavil velké komerční úspěchy. Psala se šedesátá léta a vnímání kultury bylo zcela jinde než dnes. Scénu válcovali The Beatles a slávy se zuřivě dožadovali i The Rolling Stones, ovšem hudební (tedy spíše undergroundově rockové) podhoubí bylo mnohem složitější. Ještě než The Beatles na slavném albu „Sgt. Pepper`s Lonely Hearts Club Band“ a později The Rolling Stones s „Their Satanic Majesties Request“ zběhli do bezútěšné náruče psychedelie (a omamných látek), vyvíjela se scéna zcela mimo hlavní proud, který představoval prostřednictvím obou kapel rozchechtaný swingující Londýn. I když v první polovině šedesátých let představoval centrum nevázané hudební zábavy, kde vládly poprockové, nenásilné popěvky, generované z rock n`rollu předcházející dekády, vznikla v něm kapela, která se od tohoto proudu nemohla odlišovat více.
Trvalo pár let, než čtveřice podivínských studentů našla svou hudební tvář, ale byl to rok 1965, která navždy změnil osudy všech čtyř muzikantů a vygeneroval Pink Floyd takové, jaké je měl poznat celý svět. Stačil k tomu jediný krok, aby se kapela oprostila od beatlesovského vlivu, zbavila se bluesové koule na noze a zavrhla rock n`rollové kořeny. Jako guru s jasnou vizí, snad jako novodobý Mesiáš, jako vůdce sotva příčetné party, povstal ze středu Pink Floyd zpěvák a kytarista Syd Barrett a ukázal své představy, jak by hudba formace měla znít. Bylo to něco neslýchaného, ale převratného, takže Barrett našel podporu zbylé trojice, kterou tvořil basista Roger Waters, klávesista Rock Wright a bubeník Nick Mason. Co jméno, to pojem, byť tehdy šlo o rozklepané sotva dvacátníky, kteří ještě před pár měsíci tajně ucucávali pivo nebo levné čůčo, nyní do sebe peroucí halucinogeny i tvrdé drogy hlava nehlava.
Hlavní postavou drogového rauše byl Barrett. „Když měl svou chvilku, bylo to úžasně. Byl to génius šílenství a improvizace. To, co udělal on, nedokázal nikdo jiný a vlastně ani on sám podruhé. To už stav jeho mysli byl zase jiný,“ popisoval Barretta z poloviny šedesátých let jeho životopisec. Možná už tehdy bylo jasné, že je zaděláno na problém, ovšem pověst party nezvladatelných individuí se šířila rychle a ještě než vyšla debutová deska, měli za sebou Pink Floyd vystoupení v televizi a v zádech renomovaný management i nahrávací smlouvu, která jim zaručovala silný start. Aby také ne, když první singl „Arnold Layne“, pojednávající o transvestitovi, co krade dámské prádlo, se dostal do první britské hitparádové dvacítky. Následovník „See Emily Play“, popisující vizi dívky v Barrettově drogovém opojení, si vedl ještě lépe, takže otázka první desky byla na spadnutí. Barrett ji měl připravenou a tvrdil, že odráží stav jeho mysli po požití koňských dávek LSD. Stal se jedním z prvních pravidelných uživatelů této látky ve Velké Británii, aniž by kdo tušil, jaké může mít účinky na lidskou psychiku.
Z debutové desky „The Piper At The Gates Of Dawn“, pojmenované podle kapitoly Barrettovy oblíbené knihy Vítr ve vrbách aneb Žabákovo dobrodružství, čpí odér marihuany a hašiše a pod jazykem se stále objevuje pachuť LSD. Těžko jej kapela mohla tvořit ve střízlivém či alespoň příčetném stavu, to by její kouzlo a dopad byly poloviční. Barrettovy vyšinuté vize a drogové výbuchy z alba dělají jasnou klasiku, ač dnes zcela přežitou a těžko uposlouchatelnou. „The Piper At The Gates Of Dawn“ zcela zachycuje ducha doby a lépe než beatlesovský "Seržant Pepper" definuje podstatu psychedelického rocku. Zde není žádný prostor pro hity ani líbivé melodie. I když se o ně kapela může snažit, vše dokonale přebíjí Barrettovo nevypočitatelné stavy, jimiž je deska prodchnuta. I když úvodní „Astonomy Domine“ je jednou z největších klasik Pink Floyd, nejsou zde skladby, které by se daly nazvat písněmi v pravém smyslu slova. Album je vedené v experimentálním duchu, i když kapela vykoukne z mlžného psychedelického oparu mírně v „Lucifer Sam“ a hlavně v „Chapter 24“ a závěrečné kabaretní „Bike“, pořád máme daleko k tomu, abychom mohli mluvit o typicky rockových hitech. Ty tu nejsou ani v náznacích.
Vrcholem šílenství je dnes už těžko představitelná, skoro desetiminutová instrumentálka „Interstellar Overdrive“, která je s druhou instrumentálkou „Pow R Toc H“ jedinou skladbou, jenž je dílem kapely a ne pouze Barretta. Je k neuvěření, že Pink Floyd i vydavatelská firma chtěli „Interstellar Overdrive“ nasadit jako pilotní singl, přednost však dostala skladba „Flaming“, která je méně výraznou položkou alba. Má své opodstatnění, bez ní by „The Pipper At The Gates Of Dawn“ nebyla úplná a nemohla by být zásadní a stylotvornou deskou, která nejenže dokázala konkurovat "Seržantovi Pepperovi", ale ovlivnila i další generace hudebníků. Hlásili se k ní nastupující progrockoví hegemoni Yes či Genesis, ale i jejich mladší pokračovatelé Dream Theater a další. Pro Pink Floyd představuje „Pištec“ vyvrcholení první vývojové fáze, která je touto deskou ohraničena.
Ačkoliv album bylo úspěšné, problém byl jinde a jmenoval se Syd Barrett. Nezřízená konzumace drog se začala podepisovat na jeho duševní i fyzickém zdraví a když přišlo na koncertování, byl Barrett úplně mimo. Podle dávných svědectví si během hraní pozměňoval skladby podle svého, když jeho spoluhráči začali hrát jednu věc, on nasadil druhou, dlouhé minuty na pódiu jen v jakémsi podivném transu pidlikal a když měl zpívat, jen tupě civěl na mikrofon. Všem bylo jasné, že to dál nejde. Ve fázi prvotního rozletu, kdy Pink Floyd měli úročit úspěch debutové desky, byli v zásadě odepsanou kapelou.
|
