„Kapela mě propustila, protože jsem užíval špatné drogy,“ řekl v polovině sedmdesátých let basista space rockových Hawkwind Ian Fraiser Kilmister, jemuž však už v té době nikdo neřekl jinak než Lemmy. Prohlášením se pokusil zakrýt mrzutost, která se stala na kanadsko-americké hranici, kde byl zatčen za přechovávání drog a kapele to dalo záminku k tomu, aby se zbavila problémového člena, jenž si hrál na hvězdu, chlastal jako duha a drogy pro něho neznamenaly tabu. Lemmy měl už tehdejších spoluhráčů plné zuby a ještě v době, kdy byl členem Hawkwind, plánoval vlastní kapelu. Takovou, kde by byl šéfem a kde by se hrála muzika podle jeho gusta. Přímočarý rock n´roll nejšpinavějšího střihu, jenž bude mít základ v padesátých a šedesátých letech, ale bude hrán s mladickým drajvem, který poháněly nejrůznější chemické substance.
„Chtěli jsme dělat hlasitou, rychlou, chraplavou, arogantní, paranoidní, speedfreak rock n` rollovou hudbu, která bude tak hlasitá, že když se nastěhujeme vedle vás, váš trávník zemře,“ popsal začátky kapely Lemmy, který nezapomněl podotknout, že původní název pro formaci byl Bastard. Nakonec zvolil poněkud sofistikovanější Motörhead, což je podle jeho vyjádření jen jiné pojmenování pro uživatele amfetaminů. A přesně jím Kilmister byl. Stejně jako další dva kámoši z mokré čtvrti, kteří se záhy stali členy Motörhead, kytarista Larry Wallis a bubeník Lucas Fox. Lemmy se chopil mikrofonu a ve sklepě nějaké prodejny nábytku v londýnské čtvrti Chelsea začali psát základy repertoáru, který měl později vstoupit mezi největší rockové klasiky všech dob. K tomu bylo ještě daleko, stejně jako ke všeobecné idylce. Motörhead byli na absolutním začátku a nepřidalo jim ani zjištění, že Lemmyho předchozí angažmá u Hawkwind velkou publicitu nezaručuje. Spíše na ně dopadl stín toho, jak členové Hawkwind popisovali Lemmyho osobnost, protože by si od něho nevzal kůrku ani poslední ratlík.
Po deseti obstojných vystoupení v londýnském The Roundhouse dostali nabídku na předskakování americkým Blue Öyster Cult ve slavném Hammersmith Odeon. Brzy na to přišla nabídka na spolupráci s labelem United Artists, pod jehož křídly byli pro kanadský a americký trh v minulosti Lemmyho největší idolové The Beatles. To už Motörhead vstupovali do světa showbyznysu a (zatím jen velmi pozvolna) začali otáčet jeho kolečky. Bylo zapotřebí udělat první desku, která by energii z koncertních pódií převedla do drážek alba, což však nebyla věc úplně samozřejmá. Kromě Lemmyho neměl ani jeden z dalších členů žádné ponětí o studiové práci a disciplíně, kterou je třeba dodržovat. Největší problémy byly s Lucasem Foxem, který nebyl špatný bubeník, ale jeho přístup k práci byl tak katastrofální, že se ještě před dokončením desky začalo mluvit o jeho výměně.
Prostor, který kapela dostala ve studiu, byl velmi omezený a musela pracovat s přestávkami. První čtyři skladby natočila na jeden zátah v září 1975, zbytek na přelomu let 1975 a 1976. Tyto podmínky a se podepsaly na garážovém vyznění alba, které dostalo název „On Parole“. Lemmy pro něj využil tři skladby, které měl v zásobě z časů Hawkwind, do hry nasadil „Lost Johnny“, „The Watcher“ a úvodní „Motörhead“, podle níž se kapela pojmenovala a která jako první světu představuje Kilmisterovu vizi toho, oč kapele šlo. Její historická úloha spočívá v tom, že je jednou ze skladeb, která v budoucích letech pomohla na svět heavy metalu, ačkoliv Lemmy se vždy důrazně distancoval od zařazení Motörhead do této škatulky. „Vždycky jsme byli rock n´rollová kapela. S žádným heavy metalem na nás nechoďte a s thrashem už vůbec ne,“ tvrdil Lemmy. „On Parole“ jako heavymetalová deska nezní, mnohem více styčných bodů lze spatřovat v paralelách s nastupujícím punkem. Aby také ne, když byste se Lemmyho zeptali na kapely, které tvorbu Motörhead nejvíce ovlivnily, bez váhání by vypálil prapunkové hegemony MC5 a The Stooges.
„On Parole“ zachycuje Motörhead v takřka prenatálním vývoji. S největšími peckami se (stejně jako o rok mladší plnohodnotný debut, který v podstatě vychází z toho samého, včetně řady stejných skladeb) srovnat nedá, ale zárodek toho, co mělo přijít později, je nezpochybnitelný. Kromě úvodní klasiky „Motörhead“ obsahuje i "Iron Horse/Born To Lose“, „City Kids“ či Larrym Wallisem zpívanou „Vibrator“, které se dají řadit ke klasikám kapely, i když provedení na albu není ideální. Bez „On Parole“ a debutu „Motörhead“ by dějiny Lemmyho kapely nebyly úplné, ačkoliv je nutné tohle období brát jako nadechnutí. Kapela se hledala, stejně tak musela konsolidovat sestavu předtím, než se vyprofilovala její klasická tvář.
Prvním, kdo šel z kola ven, byl bubeník Lucas Fox, jenž byl vypoklonkován dřív, než kapela „On Parole“ dokončila. Jeho místo zaujal náhodný Lemmyho známý Phil Taylor, jenž si říkával The Animal. Stejně jak byla divoká jeho přezdívka, byla divoká i jeho hra a to bylo to, co Lemmy potřeboval. Zastával názor, že by Motörhead měli mít dva kytaristy a proto angažoval Taylorova známého Eddieho Clarkea, který měl doplnit Larryho Wallise. Jenže Lemmyho vize pohřbila vydavatelská firma, která si to na poslední chvíli rozmyslela a odmítla „On Parole“ vydat. "Co se sakra děje? Kdy album vyjde? Kdy nám dáš nějaké koncerty? Co se děje s tím, že nám seženete agenturu? Všechno, co jsme dostali, byly kecy o tom, jak je všechno fantastické a nakonec z toho bylo hovno,“ vzpomínal Lemmy na osud alba „On Parole“. Situaci nevydržel Larry Wallis a oznámil odchod z kapely. Motörhead tak byli znovu pouze ve trojici, ale s Wallisovým koncem se ke slovu dostala nejklasičtější sestava kapely. „On Parole“ se jako zapomenutý kus dostalo na světlo až v době, kdy Lemmy a spol byli na vrcholu slávy, kdy už ovšem nebylo tolik relevantní.
|
