Kvelertak je svým způsobem unikát. Která jiná kapela, jež zpívá hrbolatou norštinou, dosáhla takového mezinárodního uznání, že se o nich zmiňují členové Metallicy či Guns N`Roses? Která jiná kapela vyrazila takovým způsobem za hranice své země a hraje uhelně černý black metal? O tento styl se Kvelertak jako praví Norové otřeli zejména v začátcích, dnes v jejich tvorbě hraje hodně podružnou roli. Když ze sestavy před minulým albem „Splid“ vylétl zpěvák Erlend Hjelvik, zavelela sestava společně s novicem Ivarem Nikolaisenem únik do srozumitelnějšího hájemství a k rockovějšímu základu. Kvelertak to udělali šikovně, takže to neurazilo ani staré fanoušky, a kdyby jim nepřekazil plány covid („Splid“ vyšlo když se pandemie začala rozjíždět), byli by Kvelertak ještě dál.
Možná i proto se na novou desku čekalo s napětím, protože „Splid“ sloužila Nikolaisenovi k tomu, aby se představil, ale prubířským kamenem se měla stát aktuální „Endling“. Kapela na ní měla fůru času, když jí covid zrušil turné na podporu „Splid“, zavřela se do studia a k tvorbě přistoupila megalomansky. Najala tři producenty, díky čemuž mohla podle kytaristy a vůdčí osobnosti Vidara Landy pracovat dvacet čtyři hodin denně. Covid necovid, ve studiu se sešli všichni dohromady a v energii ze společného nahrávání podle Landy spočívá síla alba i jeho zdařilý koncept, v němž se ozývají skandinávské mýty, vikinská kultura, dávné rituály a folklór. Ovšem nikoliv v blackmetalovém či paganmetalovém hávu. Kvelertak jsou stále více rock n`rollovou kapelou.
Vzpomínáte si na kapely The Datsuns, Gluecifer, The Nomads, Toilet Boys nebo ranou tvorbu The Hellacopters či Turbonegro? Pokud ano, tak vězte, že do těchto míst míří Kvelertak. Jsou produkčně mnohem dokonalejší, skladby mají promyšlenější a zvukově vytříbenější, ovšem styl, jakým se na „Endling“ prezentují, je takřka totožný, ač o něco okázalejší. Prvním tónem úvodní "Krøterveg Te Helvete" se sice rozhostí stísněná black metalová atmosféra, probublávající kytary už ale dávají mna srozuměnou, že cesta, kterou posluchače Kvelertak povedou, bude jiná. Je docela hrbolatá jako na předchozích albech, ale vyváženější a mnohem komplexnější.
Punková špína prostupuje jak výbornou „Fedrekult“, tak nabušenější „Motsols“ či šílející „Paranoia 297“, a je to pozice, v níž je Kvelertak asi nejlépe. Nemusí si hrát vůbec na nic, zde jsou sami sebou. Vyhovuje jim však i dotek Nové vlny britského heavy metalu v „Likvoke“, nebo komerčnějš (či spíše rockovější) stránka v titulní „Endling“, Mnohem méně jim sluší rozjuchaná, pouťová „Skoggangr“, či folkmetalový nádech spojený s jakousi podivnou avantgardou v "Døgeniktens Kvad". Jasný protipólem vůči těmto dvěma skladbám, jež představují největší slabinu alba, je závěrečné, skoro osmiminutové monstrum „Morild“, kde vás Kvelertak berou na úchvatný výlet do různých zákoutí rockové a metalové hudby. Norové se tady halí do mnohem temnějšího hávu, než bylo zvykem v předchozích skladbách a Nikolaisen místy připomene spíše svého předchůdce. Skladba jako kdyby se prodírala sludgemetalovými bažinami a zhuleneckým odérem stoner rocku, aby dosáhla skvělého finále v mohutném hard rockovém duchu. Právě zde zhmotňují všechny své přednosti, kompoziční um, i čas a energii do nahrávky vložené.
Kvelertak překračují další metu a předkládají album, které se dá (stejně jako všechny předchozí) nazvat odvážným. Posiluje jejich kultovní postavení, i když stylová čistota není zcela přesně definovatelná. Ale jde o to? Důležité je, že se deska dobře poslouchá a kam ji zaškatulkujete, je norským podivínům šumafuk.
|
