Kterýsi z hlavounů firmy Frontiers prý měl na adresu kapely Everdawn prohlásit, že se jedná o nejlepší novou symfo-metalovou kapelu ze severní Ameriky. Znáte tyhle řeči zástupců labelů, ale pomineme-li maličkost, že zpěvačka Alina Gavrilenko a klávesák Boris Zaks (oba hrají v Everdawn dost podstatnou roli) mají ruskou národnost, čímž trošku nabourávají severoamerickou příslušnost, nemusela by úvodní hláška být úplně mimo realitu. O tom, že to tomuto uskupení může fungovat, dobře vypovídalo debutové album „Cleopatra“, které zároveň zdůraznilo fakt, jakým pokladem pro kapelu je Alina Gavrilenko, protože posun, jenž kapela udělala od eponymního alba Midnight Eternal, z nichž se drtivá většina kapely přesunula do Everdawn, byl mílový. To byl ještě členem kapely Mark Lepond (Symphony X, Death Dealer, Silent Assassins…), který však z důvodu vytížení v jiných kapelách je již pouze aktivním mentorem, který v případě potřeby nešetří radami a pomocí, ale v žádném případě nehrozí, že by jeho neúčast měla jakékoliv následky.
Hlavní kouzlo Everdawn stojí na několika pilířích – kapela hodně těží z výborných melodických nápadů, z přirozeně civilního přístupu, v němž se vyhýbá přeplácanosti, či zbytečné afektovanosti a v mnoha momentech působí až bezprostředně písničkářsky. To úzce souvisí s Alinou, která poletuje nahoru i dolů a v žádné poloze nemáte pocit, že by její zpěv zněl nuceně, upracovaně, či násilně, ve výškách je suverénní, v nižších polohách smyslná. Everdawn se nebojí ani ostřejšího a důraznějšího výrazu, tam, kde jiné žánrové kapely hrají za každou cenu na jemnost a romantiku, tam se Everdawn nebojí kousnout, dravost je prakticky neopouští, deska má ohromný drive a dojde-li na romantiku, zase z ní čiší přirozenost a uvěřitelnost.
Když už začnete mít dojem, že Everdawn ohromně svědčí taktika kratších skladeb, v nichž kapela využije bez rozmělňování svoji nápaditost, což udržuje velmi čerstvou atmosféru (bavíme se o dvanácti povedených položkách, ve kterých kapela jen třikrát překročí čtyři minuty) přijde výpravné potvrzení autorské rafinovanosti – do úvodu téměř třináctiminutové suity „Truer Words Ever Spoken“ možná promluvilo společné turné s Michaelem Schenkerem, v proměnlivé skladbě dojde nejen na zdůraznění silné žárové formy, ale i na zasněné sólo akustické kytary, etnické příchutě, bohatou instrumentální bouři, úžasně uvolněnou poťouchle hravou pasáž i moderní vlivy, a vše drží stoprocentně pohromadě. Everdawn mají prostě pro každého něco.
Dodávat, že působivá je i obálka (Zsofia Dankova) a povedený zvuk (Jacob Hansen) je asi zbytečné, když chcete vydat maximálně ambiciózní album, jehož největší síla spočívá v nenucenosti a uvolněnosti, je třeba dotáhnout vše do posledního detailu. A to se Everdawn podařilo.
|
