Start Motörhead byl pozvolný a dlouhou dobu to vypadalo, že Lemmy po konci u Hawkwind vsadil na špatného koně. Album „On Parole“ leželo v šuplíku, když jej firma odmítla, takže ho kapela z větší části přehrála na plnohodnotný debut „Motörhead“, který vyšel v roce 1977 přímo do víru punkové horečky. To nebyla pro Lemmyho a jeho obnovenou partu, v níž se etabloval jak kytarista Eddie Clarke, tak bubeník Phil Taylor úplně nejlepší doba, ale nakonec byli vzati na milost jak maličkou vydavatelskou firmou Chiswick, jež si však od první desky slibovala více, tak pankáči, kteří přišli na to, že Motörhead nejsou sedmdesátkovými dinosaury, proti nimž číratá mládež bojovala. Že nic kolem kapely nebude jednoduché, bylo jasné od prvních dnů. První velké turné bylo poznamenáno zejména zraněním bubeníka Taylora. „Při naší obvyklé smůle si den před turné Phil při rvačce poranil ruku,“ vzpomínal na začátky Lemmy Kilmister. „Byli jsme u mě doma, když tam přišel jeden feťák a byl hrozně otravný. Řekli jsme mu, ať vypadne a on nechtěl, tak ho Phil začal strkat ze dveří a přitom mu jednu natáhl. Bohužel si při tom vykloubil prst, takže jsme mu museli k zabandážované ruce připevnit paličku lepicí páskou.“
Kapela se rozhodla nahrát jako singl coververzi starého rock n`rollového hitu Chucka Berryho „Louie Louie“. Ačkoliv výběr skladby provázely protichůdné názory, přesvědčila (či spíše její 68. místo britské hitparády) novou vydavatelskou firmu Bronze k tomu, aby kapele, která byla totálně na mizině, zafinancovala další album. Motörhead odjeli na turné s The Damned, kteří představovali jednu z nejvýraznějších kapel punkové vlny. Krátkodobá spolupráce s punkovým hnutím Motörhead výrazně pomohla, takže se kapela dostala do vyhlášeného televizního pořadu Top Of The Pops, ačkoliv neměla žádný velký hit jako jiné kapely, které se v něm prezentovaly. Celá fáze byla zakončena triumfálním vystoupením v listopadu 1978 ve vyprodaném kulturní svatostánku Hammersmith Odeon, kam se kapela vrátila po třech letech od nešťastného koncertu s Blue Öyster Cult. Už se čekalo jediné - velký průlom.
Ten přišel s obrovským řinčením a vytažením nejsilnějších zbraní, jaké měli Motörhead kdy k dispozici. V období po Novém roce 1979 Evropu sevřel ledový krunýř, teploty padaly nezřídka kdy k minus třiceti stupňům a v tomto nehostinném čase v londýnských studiích Roundhouse a Sound Development začala vznikat deska, která výtečným způsobem spojila doznívající punkovou vlnu a nastupující heavy metal v originální tvar, jenž se stal unikátem na scéně. Kapela pro spolupráci na desce sehnala slavného producenta Jimmyho Millera, jenž je podepsán pod nejlepšími alby The Rolling Stones „Sticky Fingers“, „Exile On Main St.“ Či „Let It Bleed“, ve společnosti Keitha Richardse si však přivodil silný drogový návyk, který jej málem přivedl do hrobu. Práce na motörheadovském albu „Overkill“ bral jako terapii po skončené léčbě a také jako návrat na scénu. Bohužel ve společnosti dalších feťáků prvního řádu mu abstinování zoufale nešlo.
Výsledek je ohromující a album „Overkill“ je první a nejdůležitější ukázkou čisté esence Motörhead. Po opatrném debutu deska ukazuje pravou sílu, jakou kapela měla i skutečnost, že se Lemmymu podařilo najít pravou sestavu, jež ze sebe dokázala vydolovat toilik energie jako žádná jiná punková kapela, možná s výjimkou Ramones a The Heartbreakers Johnnyho Thunderse. „Overkill" už mírně punkové vyznění debutu opouští a upíná pohled směrem k rodícímu se heavy metalu, pro který byl jednou z nejdůležitějších desek. O tom svědčí fakt, že když by se členové Metallicy měli shodnout na pěti deskách, které je nejvíce ovlivnily, „Overkill“ bude mezi nimi. Motörhead na albu nasadili vyšší rychlostní stupeň, takže titulní věc zní jako nespoutaný rock n`rollový heavy metal po pořádné čáře speedu, čímž je v jediné chvíli definováno, co kapela bude následujících pětatřicet let znamenat a jaké bude točit desky.
"Overkill" je především o titulní věci, ale hned malý krůček za ní stojí řada dalších klasik. Nejzásadnějšími jsou „Stay Clean“, „Damage Case“, No Class“ a „Metropolis“, tedy polovina desky, o níž se koncerty Motörhead opíraly ještě řadu dalších let poté, co kapela měla na kontě mnohem bohatší diskografii. Do mozaiky desky zapadá i další pětice skladeb, ačkoliv nikdy nebyla tak protežovaná. To, že „Capricorn“ nebo „Limb From Limb“ jsou už zapomenuté skladby jim neubírá na síle ani působivosti, i ony jsou svědkem památného přelomu let 1978 a 1979, kdy nesmrtelné album vzniklo. Dnes je vysoce ceněno, i když uznání se mu dostalo už v době vydání, fanoušci jej dostali na 28. příčku britské hitparády, což byl pro Lemmyho a jeho partu nečekaný úspěch.
Po vydání „Overkill“ došlo k důležitému spojení, neboť si Lemmy prosadil, aby s kapelou na turné vyrazila nastupující dívčí formace Girlschool. „Byly skvělé a byla s nimi legrace. Kelly Johnson se uměla chovat skoro stejně jako Keith Moon, opíjela se do němoty a pak se pokoušela vlézt do vany, přičemž z ní stále padala,“ vzpomínal Lemmy na spolupráci, které přežila řadu dalších let a Girlschool se dodnes přezdívá Motörhead v sukních. Kapela při propagaci „Overkill“ překročila britské hranice a začala získávat fanoušky po celé Evropě. Vše bylo na dobré cestě a nadšení bylo tolik, že se skoro dalo krájet.
|
