Byly časy, kdy v německé power metalové partě Starchild jistili frontmanovi Sandro Giampietrovi záda bubeník Michael Ehré (Primal Fear, Gamma Ray, The Unity) a basista Jens Becker (Grave Digger, ex-Running Wild). Jenže to už je deset let, Jens Becker je dávno pryč a Michael Ehré se sice měl podílet na aktuálním albu „Magic Well“, ale stálým členem kapely není. Ne, že by tyto posty měly něco zásadního ve výrazu Starchild ovlivnit, rytmika slouží hlavně jako jistota, prioritní je frontmanův vokál a melodika v kombinaci s živou symbiózou kytary a kláves, nicméně známá jména mohla Starchild alespoň z marketingového pohledu vytáhnout z davu. Obsah novinky „Magic Well“, se kterou Giampietrova parta přispěchala už třináct měsíc od předchozí desky „Battle Of Eternity“, podobným potenciálem – snad s výjimku prvních dvou skladeb – nedisponuje.
„Magic Well“ není špatná deska. Na faktu, že všechno už tu bylo, nemá potřebu měnit ani ždibíček, dokonce se zdá, že tenhle fakt Starchild maximálně vyhovuje, což je v pořádku, když se chcete držet zaběhlých postupů a není vám líto, že frontmanův hlas, občas nastavený do barev Bruce Dickinsona nevyužíváte k osobitějším kouskům, či že dravá, klasická šlapavka „War Isn`t Over Yet“ s vydařeným sólem, ve kterém si kytara a klávesy velmi dobře rozumí, akční sypačka „Castles In The Sky“ s příjemný klávesovým zvolněním, a špetkou dramatičnosti okořeněná „Westernworld“ jednak řeknou o albu téměř úplně všechno, jednak v tomto úvodním trojlístku Starchild nasadí laťku, ke které se pak už jen občas přiblíží, bez toho, aby se alespoň zachvěla. V tomto tvrzení by se černým koněm mohla stát osobním prožitkem ovlivněná balada „I`ve Lost A Friend“, která do celkového konceptu úplně nezapadá a aspoň na chvíli změní poměrně statické barvy, nicméně ani tady se zázrak neděje. A pokud se zavádějícím názvem skladby „Cyber Punk“ necháte nachytat na to, že by Starchild mohli ještě jednou aspoň na moment vyskočit ze zajetých kolejí, nejpozději tady dojdete k přesvědčení, že Starchild svůj stín solidně zahraného a dobře zvládnutého univerzálního power metalu nepřekročí.
Ve svém životopise Starchild použili kouzelnou vše říkající větu „...i na čtvrtém albu Sandro zůstává věrný sám sobě v tom, že se zaměřuje na píseň a ne na ego.“ Co se může jevit jako největší klad, může se stát i největším nepřítelem – nemůžu se zbavit pocitu, že sázka na větší osobitost a ego by Starchild posunula dopředu, ale ti, kteří si zamilovali celkem univerzální výraz Starchild, by patrně nesouhlasili.
|
