Asi nikdo nepochyboval po o tom, že se Amalie Bruun po éterické a folkem skrz na skrz prosáklém albu „Folkesange“ nevrátí k původnímu atmosférickému black metalu, jaký prezentovala na prvních dvou deskách. Jimi si esoterická kráska získala pozornost metalové komunity a jistý obdiv, neboť se pustila do temné a zlé hudby, ovšem až s „Folkesange“ předvedla, kde leží její skutečné kořeny. Že za to slízla pár nenávistných komentářů, které mluvily o zradě metalu (skutečně ještě v dnešní době…?) vůbec nevadilo, protože „Folkesange“ pro ni představovala umělecké naplnění a návrat k vlastním skandinávským kořenům, které ve Spojených státech, kde svou kariéru začínala, skoro pohřbila. Proto desku můžeme v rámci její diskografie nazývat přelomovou.
Už vyprchalo kouzlo okamžiku a šok, s jakým představila „Folkesange“, ovšem pocit překročení vlastního Rubikonu zůstal. Není důležité, že kdysi její hudba vycházela z black metalového podhoubí, protože příslušnost k této škatulce Amalie nikdy zcela nehlásala, spíš ji tam chtěli vidět žánroví fanoušci, než aby to cítila sama. Láska ke skandinávskému folklóru si hledala cestičky od první desky, až se projevila se vší vervou. Proto bylo „Folkesange“ albem takového střihu a proto je novinka „Spine“ nejpřístupnější, posluchačsky nejpřátelštější a nejméně metalová nahrávka, kterou tato Dánka udělala. Sem tam rarach starého black metalu vykoukne zpoza rohu, ale mocný Amaliin hlas, jakoby dující od severských fjordů, jej zahání zpátky do minulosti. Ta se vymazat nedá, zpěvačka se o to ani nesnaží, přesto „Spine“ zní mnohem dospěleji, i když možná ne tak podmanivě jako „Folkesange“.
Tak čarokrásně éterickou skladbu jako byla na minulé desce „Vinter“ se vytvořit nepodařilo, přestože i tentokrát Amalie nabízí velmi křehké kompozice „Menneskebarn“ a „Bålfærd“, jimiž celé album ohraničila. Posluchače zaskočí až nesnesitelná lehkost a něžnost výraziva, stejně jako Amaliin hlas (zejména v závěrečné „Menneskebarn“), v němž je jasně cítit ovlivnění Anneke van Giersbergen, ještě z dob, kdy nazpívala legendární dílo The Gathering „Mandylion“. V „Like Humans“ a „The Blood Is Gold“ jako kdyby chtěla zpěvačka zamířit do míst, v nichž operují mainstreamově rockové kapely, ale v tom jí ještě brání určitá rezervovanost, jistý pocit příslušnosti k undergroundu a nechuť se zařadit po bok Nightwish či Within Temptation, mezi takovou společností by to Amalii slušelo pramálo. Ovšem touha po větší přehlednosti a srozumitelnosti materiálu je obrovská.
A nakonec je tu tvrdší stránka, taková, která je alespoň nějakou spojnicí s minulostí. V „Mothlike“ je jen tušenou, rytmika se v jednu chvíli chce utrhnout z řetězu a pádit kupředu ozlomnohu ozlomkrk, ale vše zůstane v patřičných mezích, titulní „Spine“ tvrdé kytary přinese až ve finálové části a jejich zvuk dotváří stísněnou atmosféru. Jenže pak přichází „Valkyriernes Sang“ a šok pro všechny, kteří zpěvačku zaregistrovali až s minulou deskou. Skladbu rozjede blasfemický úprk, snad až ve stylu Immortal, ovšem ani tomu není podřízena struktura skladby, ačkoliv se jedná o nejmetalovější položku desky. Zbylé „Blazing Sky“ a „Devil In The Detail“ se znovu snaží jako „Like Humans“ o posun Ameliiny tvorby k čitelnějšímu a srozumitelnějšímu výrazu, což by opravdu mohla být cesta správným směrem.
Kde tohle skončí? U normální rockové písničky, u folkového nadšenectví nebo u atmosférických, ezoterických popěvků? To je otázka do budoucnosti, na kterou není možná dát jednoznačnou odpověď. Jisté je, že se hudba Myrkur vyvíjí mimo black metalové teritorium, což nebude dobrá zpráva pro fanoušky prvních dvou desek, ale pro ty, kteří si rádi užívají hudební dobrodružství a experimenty jistě ano.
|
