Na to, že Motörhead byli považováni za totální odpadlíky scény a za tři ztracené existence, které to dotáhnou leda tak do léčebny nebo na krchov, si deska „Overkill“ vedla znamenitě. Pro Lemmyho a jeho partu znamenala velký průlom, do hitparád kromě ní dostal také dva roky starý debut a ve Velké Británii se pomalu mluvilo o nové senzaci. Punk už umíral, v křečích se měnil na elektroničtější podobu post-punku a nové vlny, což nebyla cesta, kterou by se Motörhead chtěli vydat. Jejich synonymem byla neurvalá kytarová hudba, neomalené texty a životní styl na hraně, který uhlazení post-punkeři nikdy nepřijali zcela za svůj. Motörhead, ač v roce 1977 řazeni k punkovým kapelám, smrt stylu přežili s prstem v nose a stali se svébytným tělesem na hudební scéně, ačkoliv stále blíže měli k rodící se Nové vlně britského heavy metalu, kterou symbolizovali i jejich kámoši Saxon.
Pokud byste se stihli Lemmyho zeptat, jaké období kariéry Motörhead bylo nejzásadnější, odpověděl by vám, že léto 1979.„Uprostřed práce na albu „Bomber“ jsme hráli na festivalu v Readingu. Vystoupili jsme ve stejný den jako Police a Eurythmics, což bylo na festivalu skvělé, že tam účinkovala spousta rozdílných kapel v jednom programu,“ vzpomínal Lemmy. „Ten rok jsme prodávali hodně vlajek Motörhead a během koncertu jich v obecenstvu vlálo k velkému pohoršení některých snobských kritiků značné množství“. Tato historka ukazovala, jak mocně během roku 1979 stoupla popularita kapely a jak velký průlom „Overkill“ znamenalo. Kapela byla nastartovaná, povzbuzená různými chemickými substancemi a natlakována chlastem a začaly k ní vzhlížet zástupy teenagerů, pro které by za jiných okolností byl pětatřicetiletý Lemmy symbolem hudebního důchodcovství. Jenže styl, jaký Motörhead hráli, byl značně neokoukaný a přitažlivý.
Kapele a hlavně vydavatelské firmě šlo o jediné - zopakovat úspěch „Overkill“. Proto tlak na Lemmyho, aby dokončil nové album co nejdříve, byl obrovský. Jenže dvakrát do jedné řeky vstoupit nelze, což se potvrdilo i spoluprací s producentem Jimmym Millerem, který měl velký podíl na divokém naturelu desky „Overkill“. Jestliže však byl Miller synonymem značné nespolehlivosti, to, co se dělo v době nahrávání „Bomber“, bylo hotové peklo. „Overkill“ mělo být pro Jimmyho comebackové album, ale místo toho zase spadl do heroinu jako v dobách, kdy dělal se Stones. Když jsme dělali „Bomber“ byla tohle smutná skutečnost,“ zmínil Lemmy v jedné ze svých biografií. Miller pravidelně mizel ze studia, nebyl k nalezení nebo spal za volantem svého auta, vymlouval se nejtrapnějšími výmluvami, když se celý den zapomněl ukázat, což Lemmyho inspirovalo k napsání antiheroinového manifestu „Dead Men Tell No Tales“, který se stal otvírákem a jednou z nejvýraznějších věcí chystaného alba.
Řada fanoušků tvrdí, že deska „Bomber“ je považována za slabší jen proto, že stojí mezi monolity „Overkill“ a „Ace Of Spades“, ovšem skutečnost je taková, že nahrávka, ačkoliv z ní čas klasiku udělal, kvalit a zběsilosti „Overkill“ nedosahuje. Je zde titulní "Bomber", která by mohla být „Overkill“ číslo dvě, skvělá úvodní „Dead Men Tell No Tales“ a dvě nepostradatelné motörheadovské tutovky „Poison“ a „Stone Dead Forever“, které trčí nad ostatním materiálem, jenž jejich kvalit nedosahuje. Na nevyrovnaném konceptu se projevil nedostatek času, který na tvorbu alba byl, i problémy s producentem Millerem, kterého mnohem více zajímala drogová dobrodružství než snaha vytvořit pro album co nejdokonalejší produkci. Ta se možná prezentuje čistějším zvukem, než tomu bylo na „Overkill“, ovšem ani ten nemůže zakrýt fakt, že se místy vařilo z vody.
Je to znát, hned jak dozní skvělá „Dead Men Tell No Tales“, protože už s „Lawman“ jako kdyby kapele docházela energie a ne a ne se naladit na stejnou vlnu jako na minulé desce. Ještě více tuto skutečnost prohloubí slabá „Sweet Revenge“, která se si sáhne na kvalitativní dno, protože „Sharpshooter“ už zase zvedne hlavu a dokáže se zařadit mezi lepší skladby desky. Ani druhá polovina alba nehovoří zcela jasně pro to, že by album mělo být hodnoceno stejně jako „Overkill“. Když pomineme „Stone Dead Forever“ a titulní „Bomber“, je zde výborná „All The Aces“, ale také o něco slabší bluesovka „Step Down“, zpívaná Eddiem Clarkem, a velmi průměrná „Talking Heads“, o které se Lemmy vyjádřil jako o jedné ze skladeb, kterou ze srdce nenávidí.
Přesto byla „Bomber“ úspěšnější než „Overkill“, což dokumentovalo skutečnost, že se kapela stává čím dál populárnější. V návaznosti na tento úspěch firma United Artists vydala nulté album „On Parole“, jemuž před třemi lety nevěřila. Tento krok se nesetkal s přílišným nadšením u Lemmy a spol., ovšem nakonec jej brali jako daň za stoupající slávu. A to se kvapem blížil velký výbuch Nové vlny britského heavy metalu, která měla za své vzít i Motörhead, a ačkoliv se Lemmy nálepce heavymetalové kapely bránil, měla se jeho parta velmi brzy stát symbolem tohoto stylu.
|
