„Rok 1981 byl pro Motörhead nejúspěšnějším… Ale tehdy jsme nevyhnutelně začali propadat uspokojení. Všechno, co jsme do té doby udělali, zaznamenalo úspěch, ale deska „Iron Fist“ nebyla důstojným pokračovatelem předchozího alba,“ popsal důvěrně situaci Lemmy Kilmister. Turné k albu „Ace Of Spades“ bylo nejzářivějším obdobím Motörhead, nejenže během něho byl pořízen legendární živák „No Sleep `til Hammersmith“, který se může řadit mezi koncertní klenoty „Made In Japan“ (Deep Purple) či „Live After Death“ (Iron Maiden), jelikož je jasné, že představuje kapelu na největším vrcholu jako nadupanou, energickou partu, jíž na rockové či metalové scéně stačil málokdo. Motörhead se poprvé podívali do Ameriky, která o kapele do té doby neměla ani ponětí. Ačkoliv odehráli řadu koncertů na obou pobřežích a získali se nejednoho oddaného fanouška, včetně Larse Ulricha, žádný velký průlom se nekonal. Za to v domovské Velké Británii byli za hvězdy, protože „Ace Of Spades“ se stalo komerčním trhákem.
V té době se začínaly projevovat ambice kytaristy Eddieho Clarkea, jemuž jeho role v kapele přestávala vyhovovat. Podlehl pocitu vlastní výjimečnosti při plácání po zádech, chtěl dělat o něco sofistikovanější hudbu než vedle Lemmyho pálit jeden riff a jedno sólo za druhým. Chtěl se pustit více do rockové komerce a také jej začínala lákat produkce. Podepsal se pod album „Filthy Hounds Of Hades“ kapely Tank, která se představovala coby epigon Motörhead v rámci Nové vlny britského heavy metalu, a poté, co deska splnila očekávání, chtěl v produkční práci pokračovat. Problém nastal ve chvíli, kdy chtěl Lemmy na producentskou židli znovu posadit Vica Maileho, který se postaral o výslednou tvář „Ace Of Spades“. Clarke prskal, nadával, hrozil okamžitým odchodem z kapely. Na Clarkeovu stranu se přiklonil i bubeník Phil Taylor, jemuž se nelíbil zvuk bicích, jaký mu Maile nastavil, Lemmy musel zvolit taktiku ústupu a Clarkea na místo producenta dosadit. Později tohoto litoval…
„Škoda, že jsme ztratili Vica. Myslím, že s ním by to album bylo úspěšné,“ řekl po letech Lemmy a narážel na skutečnost, že jak v komerčním hledisku, ale hlavně v tom kvalitativním se nepodařilo vyrovnat se předchozím dílům. „Iron Fist“ vygenerovala pouze jednu klasiku - titulní věc, kterou Motörhead na koncertech připomínali další dlouhé roky. Zbytek alba zůstal za očekáváním a deska připomíná osud „Bomber“, která přišla po smršti „Overkill“. „Iron Fist“, následující po „Ace Of Spades“, je na tom ještě hůř než „Bomber“, protože očekávání byla větší, ovšem výsledný materiál slabší. Kapela jako kdyby ztratila energii předchozích alb a skutečnost, že skladby pro „Iron Fist“ vznikaly narychlo během triumfálního turné, kde za každým rohem číhaly nástrahy v podobě chlastu a drog, se projevila hlavně na tom, že titulní věci se žádná jiná ze skladeb vyrovnat nedokázala.
Dnes je většina materiálu z „Iron Fist“ zapomenuta, přesto je nutné uznat, že úplně špatné věci deska neobsahuje. Za jistou kapelní klasiku (ač se jí nikdy nestala) můžeme považovat dvouminutové vypalovačky „Sex & Outrage“ a „Speedfreak“, které těží z dávné energie „Overkill“, ačkoliv jim chybí údernější refrén. Ten nepostrádá trochu otravná, ale o to výraznější „“Loser“, jenž je po „Iron Fist“ asi druhá nejlépe zapamatovatelná věc z desky. Hudebně zajímavější kousek je položka s názvem „America“, v němž kapela, vědoma si toho, že dobytí amerického hudebního trhu je pro ni velký sen, poodkrývá snahu o větší přístupnost, a hraje na komerčnější strunu, což je výsledek tendencí Eddieho Clarkea. Toho klasický výraz Motörhead přestával uspokojovat, toužil se realizovat více v hard rockovějším světle a chtěl reagovat na události, které se děly na zámořské scéně, zejména na rodící se hnutí z losangeleského Sunset Stripu.
Zbytek desky je víceméně průměr, je znát, že album vznikalo ve spěchu a spíše z povinnosti, než aby k jeho tvorbě Motörhead vedlo umělecké nutkání. Přestože ve výsledném efektu „Iron Fist“ dosáhlo lepšího žebříčkového umístění než jakákoliv jiná předchozí deska, bylo jasné, že vše je spíše dílem popularity a kvality „Ace Of Spades“ a „No Sleep `til Hammersmith“. Objevily se dokonce hlasy, že kolísavá úroveň „Iron Fist“ mohla za to, že Motörhead v Americe neprorazili a nestali se takovou hvězdou, jak se po „Ace Of Spades“ čekalo. Kvalitativní pokles přišel v nejméně vhodnou chvíli a proti Motörhead se otočil i britský hudební tisk, který jim předtím projevoval náklonnost.
Své udělaly i narůstající problémy mezi Eddiem Clarkem a zbytkem osazenstva. Rozbuškou, která vedla ke kytaristově odchodu, se stal Lemmyho záměr natočit letitý cover skladby „Stand By Your Man“ od americké country zpěvačky Tammy Wynette, jímž chtěl navázat spolupráci s frontmankou punkerů The Plasmatics, nespoutanou Wendy O Williams. Věc měla jeden háček. Post bubeníka v projektu obsadil Phil Taylor, kytary byly svěřeny členům The Plasmatics Richiemu Slottsovi a Wesu Beechovi, což stále ambicióznější Eddie Clarke nesl velice nelibě, přestože mu byl nabídnut post producenta. Ten odmítl. „Když jsme se vrátili do hotelu, Phil mi povídá: Hele, Eddie odešel z kapely,“ vzpomínal Lemmy. „Je pravda, že Eddie odcházel z kapely každé dva měsíce, ale tentokrát jsme ho neprosili, aby se vrátil. Vůbec jsme se ho nepokusili přesvědčovat, což byl důvod, proč se nevrátil.“ Ten jarní den roku 1982 se definitivně uzavřela nejdůležitější etapa ve vývoji Motörhead.
Clarke v dalších letech představil kapelu Fastway, kterou postavil s odpadlíkem z UFO, basistou Petem Wayem a s bezejmenným debutem z roku 1983 se jim takřka povedl průlom v Americe. Do konce osmdesátých let kapela tvořila jen průměrnější díla a nakonec se v roce 1991 rozpadla. Další pokusy o její oživení už neměly předpokládaný dopad. Eddie zemřel 10. ledna 2018 poté, co prodělal silný zápal plic. Bylo mu šedesát sedm let.
|
