Rok 1972 byl pro Pink Floyd v mnohém přelomový. Nejenže kapela zahrála pro účely natáčení živé nahrávky (zcela bez diváků) v italských Pompejích, slavném městě, které v dobách starého Říma zničil výbuch Vesuvu, ale začala připravovat také nové album. To mělo navazovat na „Meddle“, ovšem s tím rozdílem, že Pink Floyd jej začali tvořit jako dílo, které mělo posílit zejména komerční stránku a posluchačům nabídnout mnohem přístupnější hudbu než dosud. Přípravné práce se táhly a než se začalo nahrávat, přistála na stole nabídka od režiséra Barbeta Schroedera, s nímž kapela pracovala na jeho feťáckém debutu „More“ z roku 1969 a spolupráci si nemohla vynachválit. Jenže časy se změnily. V roce 1969 byli Pink Floyd začínající kapela, měli na kontě pouhá dvě alba, o tři roky později už byli hvězda, stáli na čele britské hitparády, jezdili turné po světě a zejména v Americe začínali platit za velký objev.
Kapela dostala k dispozici hrubý filmový materiál, z něhož zjistila, že Schroeder se už nezaobírá drogovou problematikou, a ačkoliv se znovu nejednalo o žádný mainstream, je film „La Vallée“ skousnutelnější než schizofrenický trip More. Námětem byla skupina průzkumníků, která se vydala na průzkum buše v Nové Guineji, kde chtěla hledat péra vzácného exotického ptáka, ale místo toho objeví domorodý kmen, který patří k nejizolovanějším na celé zeměkouli. Pink Floyd ke snímku přistoupili jinak než k „More“, nechali v minulosti zapomenutou psychedelickou auru i dozvuky šedesátých let a spíše komponovali ve stylu připravované desky „The Dark Side Of The Moon“. Přechod k tomuto milníku zde rezonuje velice silně, ačkoliv „Obscured By Clouds“ je spíše jakýmsi starším, ale ještě vzdáleným příbuzným. Ale vodící kytara Davida Gilmoura je více než signifikantní.
Na rozdíl od „More“ se na „Obscured By Clouds“ Pink Floyd prezentují jako normální rocková kapela, která má divokou éru bouřlivých experimentů za sebou. Jinak by nemohla natočit „The Gold It`s In The?“, což je v podstatě klasická rocková věc postavená na písničkářském základu a Gilmourově medovém vokálu, či „Free Four“, v níž Roger Waters zkoumá zákoutí country music, což bylo do té doby neslýchaný. Názvuky country se objevují na „Obscured By Clouds“ mnohem častěji než by se dalo čekat, což umocňuje větší využití akustické kytary i klávesového syntezátoru, který si Rick Wright koupil před natáčením alba. V porovnání s „Meddle“ a „Atom Heart Mother“ Wrightova stopa se na desce objevuje až nečekaně silně, klávesista dokonce nazpíval dvě ze šesti skladeb, přičemž jeho „Stay“ je jednou z výraznějších věcí na desce.
Na „Obscured By Clouds“ jsou zásadní instrumentální skladby. Na ty si Pink Floyd v minulosti hodně potrpěli a většinou sloužily jako prostor pro experimentální složky či avantgardní výlety. Tentokrát je to jinak a v instrumentálkách, které už mají pevný řád, lze najít jasnou spojitost mezi soundtrackovou nahrávkou a albem, na němž Pink Floyd začínali pracovat. Zejména titulní „Obscured By Clouds“, pocházející z osvědčené spolupráce Gilmoura s Watersem, udivuje posluchačskou přívětivostí a vyšlechtěnými tóny Gilmourovy kytary, která dávno přerostla psychedelický a mírně rozostřený rámec a David se začínal charismatickými sóly drát mezi rockovou elitu. Že dokáže předvést i zemitý hard rock ve „Where You`re In“ tuto skutečnost potvrzuje.
„Desku jsme točili ve velkém spěchu. Z Paříže si nepamatuju nic než nahrávací studio,“ uvedl bubeník Nick Mason. To odpovídá tomu, že „Childhood`s End“, „Burning Bridges“ i nejznámější věc z celé desky, atmosférou The Beatles načichlá „Wot`s… Uh The Deal!“, jsou jen výplň místa spíše z B stran singlů. Přestože natáčení desky bylo podle Masona hektické, je „Obscured By Clouds“ jedním z jeho nejoblíbenějších alb Pink Floyd. U ostatních členů se nahrávka takové oblibě netěší a David Gilmour o ní kdysi řekl, že ji bere jen jako výplň času před tvorbou „The Dark Side Of The Moon“. Každopádně je jisté, že „Obscured By Clouds“ se velkým hitem nestala, ačkoliv ve Francii v době premiéry Schroederova filmu dosáhla na vrchol hitparády.
Dnes je takřka zapomenuta a spolu s druhou soundtrackovou „More“ a možná ještě podivností „Ummagumma“ se připomíná nejméně. Je to trochu škoda, přes jistou nevyrovnanost a podivnou produkci, kterou si kapela znovu obstarala sama, je „Obscured By Clouds“ dobrým albem, které ukazuje Pink Floyd těsně před vrcholem a před okamžikem, který z nich měl udělat hvězdu první velikosti. Zde působí profesionálně, sehraně a stále ještě lidsky.
|
