Na konci roku 1983 Lemmy zůstal v Motörhead sám. Poté, co kvůli saténovým trenkám a červenému ježku vyhodil Briana Robertsona a odešel i věčně namazaný bubeník Phil Taylor, který po vzoru Eddieho Clarkea chtěl hrát sofistikovanější hudbu, což mu ale zoufale nešlo, byl Lemmy na rozcestí. Mohl to s Motörhead zabalit a věnovat se třeba projektu s Girlschool, s nímž slavil úspěch, nebo mohl spolupracovat s Wendy O Williams, ale on se rozhodl jinak. Přestože u vydavatelské společnosti Bronze byly dny jeho kapely sečteny, rozhodl se uspořádat konkurz na nové hudebníky. Z něho nejlépe vyšli Phil Campbell z kapely Persian Risk a Michael Burston, říkající si Würzel, jenž předtím více než hudební budoval vojenskou kariéru. Nejprve se Lemmy chtěl rozhodnout mezi nimi, protože Motörhead jsou kapela, která dosud hrála ve trojici, ale jak Campbell, tak Würzel rozehráli vlastní hru a snažili se Lemmyho nenápadně přesvědčit, aby vzal oba dva. „Museli jsme zredukovat finance, ale na dalších deset let se to vyplatilo, protože čtyřčlenné složení dává více možností hrát různé věci,“ vysvětlil Lemmy.
Do čtveřice stále chyběl bubeník, ovšem ne na dlouho. Phil Campbell přišel s návrhem přijmout Petea Gilla, který byl volný poté, co nedávno opustil Saxon. „Pamatoval jsem si ho jako skvělého, divokého bubeníka a proto nám to fungovalo výborně. Později jsem se dozvěděl, že o místo měl zájem i Brian Downey z Thin Lizzy. Škoda, že jsem to nevěděl, protože to bych Philthyho pěkně nasral,“ popisoval situaci kolem bubenického postu Kilmister. Když se celá sestava zkonsolidovala, odehrála první koncerty a Lemmy a spol. zjistili, že jim to spolu hraje náramně, bylo se třeba začít pídit po nové produkci. V Bronze o novou desku zájem neměli a jako další album chtěli udělat výběrovou desku. To byl podle Lemmyho jasný signál, že musí hledat nového vydavatele, protože Bronze s Motörhead dále nepočítají. Nažhavená sestava ale chtěla nahrávat nové album, takže musela přistoupit ke kompromisu, že k výběrovému dvojalbu „No Remorse“ přilepí čtyři nové skladby. Z těch si nejlépe vedla singlová klipovka „Killed By Death“, která se v dalších letech stala zaručenou stálicí koncertů kapely.
I když Bronze „No Remorse“ propagovali a klip ke „Killed By Death“ se jim povedlo dostat do běžné rotace na MTV, bylo kapele oznámeno, že se s ní dál nepočítá. Vyvázat se z právních záležitostí byl běh na dlouhou trať a proto kapela rok 1985 strávila hledáním vhodné firmy a koncertováním, což novou sestavu definitivně stmelilo. Problémy zmizely a když se převracel kalendář na rok 1986, mohli Motörhead začít natáčet novou desku. Přestože ještě neměli podepsanou smlouvu, materiál už byl nachystaný. Manažer Douglas Smith je přesvědčil, aby podepsali smlouvu s jeho firmou Great Western Road, zkráceně GWR, což se sice neukázalo jako dobrá volba, ale Motörhead moc na výběr neměli, protože velké vydavatelské kolosy o ně zájem nejevily. Scéna patřila natupírovaným hárům a popmetalovým popěvkům, a k tomu Lemmy a jeho parta nikdy moc nepasovali.
Nová deska dostala název „Orgasmatron“(slovní hříčka založená na tématu obalu) a byla natočena za pouhých jedenáct dnů, což odpovídá faktu, že se Motörhead v době problémů s Bronze pečlivě připravovali a utažený rozpočet vydavatelské společnosti jim za to mohl děkovat. Volba padla na amerického jazzrockového hudebníka Billa Laswella jako na producenta, což se na papíře jevilo jako šílenost, ale ukázalo se, že Laswell umí výborně pracovat s netradičními zvuky. „Všechno šlo skvěle, ale výsledný mix Bill naprosto posral,“ postěžoval si Lemmy na to, co albu poněkud otupilo hroty, ovšem silných skladeb měli Motörhead dlouhou řadu i tentokrát. Po albu „Another Perfect Day“, které je skvělé, se na „Orgasmatron“ kapela vrací spíše do dob „Overkill“ a „Bomber“, ačkoliv úvodní „Deaf Forever“ (ač je dnes jednoznačnou klasikou) hovořila spíše o uvolňování někdejšího tempa a skladbu můžeme jmenovat jako jasný výsledek špatného Laswellova mixu.
Nejsilnější je titulní „Orgasmatron“, která působí jako rozjetý parní válec, dusající ve střením tempu se zlověstně chroptícím Lemmym. Vedle „Deaf Forever“ je to jediná věc, která Motörhead provázela až do konce kariéry. Z retrospektivního hlediska za zmínku stojí i další věci, ač trpí poněkud divným zvukem. Skalní fanoušci si jistě budou pamatovat na Lemmyho ječení v „Claw“, kde se snad pouští do největší výšek, jakých kdy byl schopen. Budou si pamatovat také „Nothing Up My Sleeve", „Ridin` With The Driver“, či rychlopalnou „Mean Machine“, které budily nadšení návratem ke zběsilejšímu pojetí a kapele byla zapomenuta (podle tehdejšího fanouškovského úhlu pohledu) i nešťastná epizoda s Brianem Robertsonem.
Problém byl v tom, že vydání „Orgasmatron“ bylo zcela utajené. Distribuci GWR svěřila řadě firem, jejichž přístup byl však natolik laxní, že byl zázrak, když se deska objevila na pultech obchodů. To pro kapelu bylo velké zklamání, protože se počítalo s tím, že „Orgasmatron“ bude albem, které nejlépe naváže na „Ace Of Spades“, ale všechno dopadlo o poznání hůře. Ani koncerty nepatřily mezi nejzdařilejší a objevily se o problémy s bubeníkem Petem Gillem. „Pete chlastal jako zjednaný a byl v pohodě. Když přestal, začaly s ním být problémy. Prostě nebyl spokojený, že je v naší kapele. Lezl na nervy Philovi i Würzelovi a když nás jednou nechal čekat dvacet minut proto, že si v hotelové hale četl noviny, byla to poslední kapka,“ popsal Lemmy. Začínal se psát rok 1987 a Motörhead byli zase bez bubeníka. Gill se připojil k trucpodniku odpadlíků ze Saxon a pod názvem Son Of A Bitch hrával až do poloviny devadesátých let. Poté znovu začaly jeho problémy s alkoholem, které údajně vyřešil v roce 2004, ovšem na scénu se už nevrátil, což zdůvodňoval pokračující artritidou.
|
