Pallas patří do nejužšího okruhu kapel, jimž se podařilo na počátku osmdesátek spolu s IQ, Pendragon a Marillion oživit zájem o art rockovou muziku, kterou před několika lety pohřbilo punk rockové tsunami. Tato hudební vlna byla později zařazena do nového chlívečku pod názvem neo prog rock a dala vzniknout stovkám podobných souborů po celém světě. Pallas ze skotského Aberdeemu se na špici hudebních žebříčků prorazit nepodařilo, to ovšem neznamená, že by jejich alba postrádala kvalitu a atmosféru, jen neměli potřebnou dávku štěstí jako třeba Fish se svojí družinou. Vždy své příznivce dokázali pohladit melancholickou a emotivní muzikou plnou kláves, doplněnou výraznou rytmikou typicky drnčivé Rickenbacker basy a živých bicích. Muzikanti se však také musí něčím živit, progresivní rock jako hlavní zdroj obživy je výsadou několika mála privilegovaných kapel na světě. Proto se za obživou a svými touhami rozprchli do různých koutů světa, to jim ale nebránilo v občasných schůzkách po několika letech, ze kterých se urodil stříbrný kotouček a několik živých vystoupení.
Od poslední setkání, při kterém vzniklo album „Wearewhoweare“, uplynulo devět let a v nové album již pomalu nikdo nedoufal. Kapela se občas připomněla vydaným mixem staršího materiálu nebo koncertním záznamem, ale žádné další informace z centra dění nepřicházely. Přitom za oponou v poslední době došlo k významným událostem. Veteráni kapely, basák Graeme Murray a kytarista Niall Mathewson našli po osmnácti letech společnou řeč se zpěvákem Alanem Reedem, který se podílel na nejvíce ceněných nahrávkách souboru. Pokud se tři pětiny kapely, které pamatují osmdesátky, spojí v tvorbě nového materiálu, je nutné zpozornět.
Pallas představuje desku „The Messenger“, která se tematicky vrací k debutu „The Sentinel“, na němž vyjevovali obavy ze studené války a negativní atmosféry mezi lidmi, které jsou dnes hodně podobné. Na novém albu kapela reaguje na existenciální hrozby pro svět a zachycuje bezůtěšnost, ve kterém se nacházíme.
Již úvodní střednětempý, skoro deset minut dlouhý epos „Sign of the Time“ je čítankovou ukázkou progresivně rockového modelu jako hudební formy – chladivý podklad syntenzátoru je rozrušován kytarovými vyhrávkami, po zpívané pasáži je zakomponována emotivní mezihra i dlouhé a působivé kytarové sólo. Lze si všimnout i pečlivě zaranžované linky zpěvu, Alan Reed je doprovázen vícehlasým sborem. Jeho hlas po osmnácti letech odluky vyzrál, zpěvák poněkud upozadil „gabrielovský“ výraz, je slyšet, že hlasivky na sólové dráze, v Abel Ganz nebo Strangers on a Train pilně procvičoval. Kapánek překvapují naprogramované bicí, které si na starost vzalo duo Matthewson & Brown, čímž se částečně pozměnily rozpoznávací znak rytmického doprovodu, jenž byl založený na precizní souhře ostře nazvučených bicích a typicky důrazného zvuku baskytary Rickenbacker. Tento nedostatek je částečně napraven v následné „The Great Attractor“, která je jako stvořená pro vysílání v rockových rádiích na podporu talba. Její přímočaré a pochodové tempo podporuje chytlavou melodii a má pravé hitové parametry. „Fever Pitch“ omámí pomalou, až hypnotickou atmosférou, následná „Heavy Air“ s decentním symfonickým podkresem dává vyniknout emotivnímu zpěvákovu projevu a v závěru songu se dočkáme i „floydovského“ kytarového sóla. Poněkud nečekaně působí části prezentace textu v předposlední, rockově expresivní „The Nine“, které občas působí jako recitace kombinovaná s rapem. I závěrečná titulní kompozice „The Messenger“ střídá rockově dravější polohu s akustickými mezihrami. Poslední třetina přechází do finále, které připomíná závěr nějaké liturgické slavnosti – důmyslně vystavěné chrámové sbory se za zvuků zvonů proplétají s něžným zpěvákovým projevem…
Aktuální deska Pallas je nadprůměrně povedené dílo, někteří mluví o nejlepším albu diskografie kapely. O tom lze dlouze polemizovat, neboť v archívu naleznete jen osm desek se vzácně vyrovnanou kvalitou. Kapela se zjeví vždy, kdy ve světě kumuluje napětí a neklid, a texty varuje před možnou zkázou. Činí tak i současný „Posel“ a s určitostí lze říci, že album „The Messenger“ i po hudební stránce válcuje většinu konkurence, škoda jen automatických bicích a celkově nejednotného masteringu, občas je znatelné, že skladby nevznikaly ve stejné době. Ale to jsou jen drobné kaňky na velmi zdařilém díle s překrásným obalem.
|
