Deen Castronovo si zakládá na tom, že je čistý a že léta, kdy přizabil svou ženu a ládoval do sebe kokain horem dolem, jsou pryč. V době nejhorších výčitek nad zničeným životem mu projekt Revolution Saints pomohl jako katalyzátor, protože z domovských Journey vylétl jako namydlený blesk a proto mu zůstává věrný, i když jej Neal Schon a jeho parta vzali znovu na milost. Revolution Saints se nutně stali bočním projektem, protože i basista Jeff Pilson (ex-Dokken), a Joel Hoekstra (Whitesnake) mají jiné závazky. Proto je s podivem, že novinka „Against The Winds“ vychází necelý rok po loňské desce „Eagle Flight“, a s tím přichází otázka, zda se tento spěch nepodepíše na kvalitě materiálu. Když zjistíte, že hlavní kredity jdou za Frontiers Music, konkrétně za šéfem Serafinem Peruginem jako výkonným producentem desky a jeho věčným fámulem Alessandrem Del Vecchiem coby skladatelem drtivé většiny materiálu, řeknete si, jak je možné, že všechna předchozí čtyři alba nebyla vůbec špatná.
A špatné není ani nové, ačkoliv se na něm del vecchiovská klišé ozývají asi nejrazantněji ze všech pěti desek Revolutoin Saints. Je úplně jedno, kdo stojí po Castronově boku, protože Deen dává kapele hlas a tedy i tvář. Rozdíl, zda mu společnost dělala dvojice Jack Blades (Night Ranger) a Doug Aldrich (ex-Whitesnake) nebo současná, Hoekstra – Pilson, v tom žádný velký není. Oba jsou jejn najatí hráči, kteří jsou zde zejména kvůli jménu, ale ke skladatelskému procesu nepřispívají vůbec ničím. Ani Castronovo není při komponování příliš vytížen, ovšem je nutné uznat, že výraz kapely dělá svým zpěvem a že Del Vecchio se mu snaží psát skladby na tělo, s ohledem na to, že lidé od něho chtějí slyšet materiál ve stylu Journey. A takový Revolution Saints nabízejí.
Komu se líbila přechozí čtyři alba, příliš zklamán nebude ani tentokrát, ačkoliv bude třeba přiznat, že „Against The Winds“ je z dosud vydaných desek Revolution Saints pravděpodobně nejslabší. Ne o moc než předchozí, ale přece jenom je znát obrovské pracovní vytížení (jak Castronova, tak Del Vecchia) a deska působí dojmem, jako by jela trochu na setrvačník. Melodie jsou omšelejší, už ne tak zářivé jako na debutu či na druhé nejlepší „Rise“, ale oproti AOR konkurenci jsou stále Revolution Saints na výši. Důležitým prvkem je principálův zpěv, který v sobě objevil podobnou vášeň, jakou kdysi uchvátil fanoušky legendární Steve Perry (klasický zpěvák Journey) a ačkoliv Revolution Saints nemají v zásobě takové hity jako americká stálice, pořád představují dost dobrou variantu pro fanoušky, na jejichž gusto vydávají Journey alba pouze zřídka.
Negativem je skutečnost, že album postrádá jasné vrcholy. Je sevřené, ale svým způsobem méně výrazné než předchozí alba. Dokáže zaujmout dramatičtější titulkou „Against The Winds“ na začátku desky, ale kapela tím vyloží všechny karty, s nimiž bude v následující třičtvrtě hodince hrát, takže přesně víte, co vás čeká. Kouzlo je rázem pryč, ačkoliv „Changing My Mind“, „Lost In Damnation“ nebo „Will I See You Again“ jsou v zásadě dobré skladby, se slušnými melodiemi, příslušností ke klasickému americkému AOR osmdesátých let. Jediným překvapení je „Save All That Remains“, která odhalí krásné kouzlo nechtěného, její úvodní riff připomene skladbu „New Age Messiah“ z dávného klenotu melodického death metalu „Amok“ finských Sentenced.
Zklamat Revolution Saints své příznivce nemohli, protože „Against The Winds“ se vařila ve stejné kuchyni a ze stejných ingrediencí jako předchozí desky. Deska ukazuje, že původní kouzlo už trochu vyprchává a že nutnost udělat v kompozičním procesu (co třeba zapojit všechny tři viditelné členy kapely?) nějakou změnu bude brzy nutností. Tentokrát to prošlo, ale příště by mohlo být hůř.
|
